Ještě nedávno Edvard Lasota (1971) obouval druholigové kopačky ve Zlíně, ale dnes už hraje jenom nohejbal a trénuje fotbalisty Radslavic.
V kariéře prošel předními českými kluby jako Brno, Olomouc, Slavia, zahrál si za italskou Reggianu, za sebou má i patnáct startů v české reprezentaci a dva reprezentační góly. Mimochodem oba vítězné: Irsku (2:1) a Uruguay (1:0). Ligová minulost, to jsou jen vzpomínky. Příjemné i horší.
S jakými pocity jste po letech vstoupil na drnovický stadion?
Se smíšenými, protože jsem tady zažil éru Chemapolu, což bylo nádherné období. Pak ale i éru, kdy nás rozprodali a sestupovalo se. Pak jsem tady taky vedl rok drnovickou mládež. To byla taková ta poslední kapka vody do rozpáleného oleje, kdy jsem zanevřel na fotbal. Tehdy už jsme patřili pod Vyškov a moje názory na fungování mládeže ve fotbale jsou trošku jiné. Bylo to hodně starostí, hodně práce a vlastně podpora nebyla podle mých představ. Proto jsem praštil s fotbalem. A ukončil jsem, dá se říct, fotbalovou kapitolu svého života.
Jak jste se tedy dostal do Radslavic trénovat klub ve třetí třídě?
Podruhé jsem se oženil. S druhou manželkou máme dvě dcerky. Žena pochází z Pustiměře, kde nyní bydlíme. Řekli jsme si, že už natrvalo. Za kariéru mám těch stěhování za sebou až moc. K fotbalu mě ukecal kamarád Jirka Hučík.Dul do mě, abych šel trénovat Radslavice, že budu spokojený. Měl pravdu. Byl tam Honza Bula, ale zrovna měl nějaké zdravotní problémy, takže se mužstvu nemohl věnovat. Vzal jsem to po něm a opravdu mě to chytilo.
Co nejvíc?
Především je tam dobrá parta. Co dobrá, vynikající. Dobrá parta, to u mě bylo nejdůležitější, když jsem ještě hrával. Podařilo se mně na vázat na Honzovu práci a postoupili jsme do okresního přeboru. Takže budu pokračovat.
Jaký podíl na postupu má slavné jméno Edvard Lasota?
Vůbec žádný, a jaká sláva? Jestli na něčem můžu mít nějaký podíl, tak až teď v okresu. Jsem u mužstva teprve půl roku. K něčemu směřujeme, snad se to podaří. Tak teprve až v silnější soutěži se ukáže, co si ode mě kluci vzali k srdci. Třetí třídu by vyhráli i beze mě. Tam to měli nastartované tak, že to nemusel trénovat nikdo.
A jak jste na tom fotbalově dnes, neláká vás třeba divize?
Musím vycházet z reality. Mám nějaké zdravotní potíže, což mně začalo už ve Zlíně. Vypadá to tak, že jsem v pohodě, a najednou mně dojdou síly. Jako by se vypnul motor. Zamotá se mně hlava a odejde mně svalstvo. Přichází to opravdu velmi náhle a v poslední době se to opakovalo moc často. Prošel jsem všemožnými vyšetřeními, ale žádný doktor žádnou příčinu neobjevil. Takže už nechci riskovat, abych někde zkolaboval. Stačí mně trénovat a zahrát si bago na tréninku. Jediné, co mě chytilo, je nohejbal.
Ale to je taky náročný sport…
Určitě, ale ne tak zátěžový, jako fotbal. My hrajeme okresní přebor. Je to ryze amatérské, ale už to má solidní úroveň. Je to hodně soutěživé a je kolem toho taky dobrá parta. I to mě teda chytilo. Já sice nohu nad síť nezvednu, ale myslím, že v poli to zvládnu ještě solidně.
Prošel jste několika ligovým kluby. Co bylo typické pro Drnovice? V čem byly jiné?
Zkusím odpovědět jinak. Já jsem měl takové čtyři fotbalové etapy, které mě chytily. První etapa byla v Brně, kdy jsme za trenéra Karolka Dobiáše postoupili do první ligy. Pak jsme si s Bobíkama zahráli pohár vítězů proti takovým klubům jako třeba Bayer Leverkusen. Druhá etapa byla tady v Drnovicích za Chemapolu. To mohu tvrdit, parta tady byla určitě nejlepší. I co se týká rodin. My jsme žili skoro dohromady, scházely se naše manželky. Naše děti se vzájemně znaly. Prostě drželo se pohromadě. A mančaft byl úplně skvělej. Taková parta už nikde nebyla. To ostatní, ty dvě další etapy, pak už nikdy tak dobré nebyly, i když jsem i potom zažil hezká fotbalová období a mnoho výborných spoluhráčů.
Na který ligový zápas v modrých drnovických barvách vzpomínáte nejraději?
Na Spartu. Začnu ale hořkou vzpomínkou na pohárový zápas na Strahově ve finále Českého poháru, kdy jsme prohráli se Spartou, myslím, že 1:5. Na druhé straně to byl zápas zase se Spartou s výsledkem 4:4, kdy se skóre několikrát otočilo. Prohrávali jsme, vyhrávali. Rozhodně to byl zážitek především pro diváky. Výborných zápasů taky bylo moc.
A hrál se výborný, útočný fotbal…
Všechny nás to bavilo. Byli tady dva klasičtí stopeři, já jsme hrával levou obranu a Pavel Harazím pravou. A oba jsme byli hodně ofenzivní. Jarda Šilhavý z nás měl vzadu nervy, ale lidem se fotbal líbil. Hrálo se vyloženě na útok, padalo hodně gólů. I když jsme taky dost inkasovali. Ale většinou jsme dali vždycky o ten jeden gól víc. Lidé sem tehdy jezdili i z Brna. Fanoušci Zbrojovky, protože se jim ten náš fotbal prostě líbil. Tohle byly moje tehdejší Drnovice.
S kterými spoluhráči jste si na srazu hvězd potřásl rukou?
Hrál jsem s Míšou Nehodou, Bobem Kafkou, Michalem Šlachtou, Jardou Schindlerem, který ještě kope divizi ve Vyškově. Samozřejmě s gólmanem Pavlem Barcuchem. Vidíte, byla to skoro polovina mužstva z éry Chemapolu. Z té pozdější, když nás rozprodávali, tam byli Standa Kučera, Šimano Jirka Šíma, David Hodinář. Ale možná jsem na někoho zapomněl.
K fotbalu jste se vrátil, i když na okresní stupínek. Jak byste reagoval třeba na nabídku jít trénovat výš, divizi nebo třetí ligu?
Řekl bych ne. Rezolutně ne! Protože vím, jak u nás fotbal chodí. Já pokud bych chtěl dělat fotbal, tak bych začal od dětí, ale tady se na mládež kašle. Tady je to opačně, začíná se od áčka. Pokud města a kluby nezačnou na školách, nezaplatí k mládeži trenéry, zkrátka nevytvoří děckám podmínky, tak to prostě nemůže fungovat. Dlouhodobě žádné úspěchy nemohou být ani u áčka. A tato práce je dlouhodobá. Výsledky můžete mít až možná po pěti letech. Takovou trpělivost tady nikdo nemá.
Čím se nyní živíte?
Máme v rodině dlaždiče. Kluci to dělají už přes deset let, takže je tu jakási tradice a taky velká kvalita. Já jsem se k nim přidal. Pohybujeme se u zakázek, které jsou solidní. Mají kvalitu a záruku, že práce bude zaplacena. Děláme hlavně kámen, ze žuly. Žádnou betonovou zámkovou dlažbu. Jsou to špeky, krásné práce. Třeba olomoucké nádraží, valtický zámek, náměstí ve Znojmě. To jsou nádherné věci a člověk za sebou vidí kus pořádně práce. Dělám tedy fyzicky, jsem dlaždič.
Pojďme na závěr ještě do Radslavic. Jak jste se připravovali na soutěž?
Jako každý vesnický klub. Všichni máme svoje zaměstnání, jsou dovolené. Jsme rádi, když se nás na tréninku sejde osm. K tomu jsou tak dva přípravné zápasy. To prostě musí stačit. Hráči na léto dostali tréninkový plán a něco jsem s nimi stihl i odtrénovat. Pátky. Ale víc to hlídá Jirka Hučík. Myslím, že jsme připraveni dobře.
Sehnali jste pro vyšší soutěž nějaké posily?
Budou hrát především ti, co okres vykopali. K tomu přijdou tři noví hráči. Ale pořád to bude úzký kádr. Je nás tak akorát, zhruba patnáct. Například jaro jsme pro zranění dohrávali v jedenácti lidech. Zahrají si všichni. Já nejsem typem člověka, který vyznává nějaké taktické střídání v poslední minutě. Pokud to není vyloženě extrémní, tak si deset patnáct minut zahraje i ten poslední hráč.
Můžeme od Radslavic čekat nějaké překvapení, třeba v podobě útoku na špici?
Já moc soupeře neznám. Jenom Pustiměř, kam jsem na některé zápasy chodil. A oni hráli střed tabulky. Takže si myslím, že tam někde se můžeme pohybovat i my. Samozřejmě můžeme překvapit, protože máme silnou, zkušenou osu, pár dravých mladíků a na okres nejlepšího gólmana Jirku Kučeru. Moc se všichni těšíme na první kolo, kdy máme doma právě Pustiměř. Je to tedy klasické derby.