Radka Druláka posadily na český fotbalový trůn nastřílené góly

Osobnost Deníku

Ragby je mnohem tvrdší než fotbal, potvrzuje kanonýr týdne Jindřich Bandy

Přihrával motokrosový mistr republiky, góly dával extraligový ragbista. I tohle by mohla…

Přečíst článek >

Koneckonců ani nemá proč. Fotbal ho dnes už neživí. Pracuje v Rakousku u firmy, kterou vlastní bývalý majitel FC Linec, kde hrál na sklonku své kariéry.

Rodák z Hulína je zářným příkladem toho, že nikdy není pozdě začít velkou věc. Do Drnovic přišel až ve dvaatřiceti letech a to, co tady stihl, těžko někdo zopakuje. V devětašedesáti zápasech nastřílel padesát gólů, dvakrát se stal králem ligových střelců, vrátil se do reprezentace, s níž získal stříbrné medaile na Mistrovství Evropy v Anglii. Vyhrál anketu o nejlepšího českého fotbalistu roku, stal se osobností ligy.

Je s podivem, že se pro takového hráče nenašlo místo v tehdejších dominantách českého fotbalu, Spartě nebo Slavii. „O dvaatřiceti letech se říká, že je to sklonek kariéry. Já jsem navíc byl po zranění a vracel jsem se z německé druhé ligy. Nikdo o mě nestál. Jen Drnovice a mám dojem, že se pánové Grückner, který tehdy trénoval Petru, a Gottvald dodneška hádají, čí je to zásluha. Já si to nepamatuju a tehdy mně to bylo docela jedno. Prostě jsem byl zadarmo, volný hráč. Ale můžu všechny ujistit, že i oni se tím jen tak naoko hecují," popsal svůj příchod do Drnovic renomovaný kanonýr.

Nejlepší štace

I z pohledu fotbalových fanoušků z Vyškovska je úplně jedno, kdo Drulákův příchod zrežíroval. Podstatné je, že byl tady a rozdával fotbalovou radost. „Drnovice jsou zcela jednoznačně mojí nejúspěšnější fotbalovou štací. První půlrok ještě nebyl nic moc a zachraňovali jsme se, ale pak už to bylo vynikající. Bylo tady skvělé mužstvo, plné zvučných jmen. A všechno kolem bylo také přátelské. Možná jsme měli tým, který by ligu mohl i vyhrát. A kdo by nechtěl! Každý ale ví, že to není jen o fotbalové kvalitě na trávníku… Ale pamatuju si, že jsme v roce 1996 moc chtěli porazit Spartu ve finále Českého poháru, což se nám bohužel nepodařilo," upozorňuje na jednu z met, které se mu se spoluhráči zdolat nepodařilo.

Jeho střelecká norma, téměř jeden gól na zápas, je úctyhodná. I když si dokázal šanci vypracovat i sám, přece jen byl z velké části odkázaný na přesnou přihrávku. Róbert „Bob" Kafka tvrdí, že stačilo, aby si střihli pohledy, a přesně věděl, co po něm Radek chce.

Možná měl Drulák štěstí, že podobně to fungovalo i s dalšími spoluhráči. „Vyloženě dvorního nahrávače, jak se takovým hráčům říkává, jsem neměl. Nahrával mně kdekdo: Bob Kafka, Honza Baránek, Jara Timko, a mohl bych jmenovat další a další jména a stejně bych na někoho zapomněl. To mužstvo bylo opravdu silné a sehrané. Ani já si nemůžu nějaké velké zásluhy přivlastňovat. Výsledky byly dílem kolektivu," zdůraznil.

Daleko to Drulák dotáhl i v české reprezentaci. Tam je jeho kariéra velmi dobře zmapovaná a známá. Ale s kým se vlastně potkal ve svých prvních reprezentačních startech, tehdy ještě za společný československý tým? „Tak to je problém, jména vám asi neřeknu. Musel bych se podívat do nějakých statistik. Už je to tak strašně dávno. Ale soupeře si pamatuju. Hrál jsem třikrát a jen venku. V NDR, v Rakousku a v Itálii. S ní jsme ve Veroně remizovali 1:1, to byl velmi cenný výsledek. Především cesta tam byla hodně kuriózní. Do Ženevy jsme letěli letadlem a do Verony pak pokračovali vlakem," vzpomíná odchovanec hulínského fotbalu.

Zajímavé také je, že mezi jeho prvním a třetím reprezentačním startem v československém dresu uplynulo pět let. Premiéru měl v roce 1984.

A co Drulák a fotbal dnes? „Prakticky vůbec nic. Tedy vyjma nějakých exhibic s kluky z nároďáku nebo klubových. Teď jsem normální zaměstnanec, i když, jak už bylo naznačeno, v Rakousku. Když se můj někdejší šéf z FC Linec dověděl, že řídím kamion, nechtěl tomu věřit a okamžitě mně nabídl lehčí a lépe placenou práci," dodala jedna z největších postav české i československé kopané.