Aeroplány učarovaly Janu Tichému z Vyškova již v osmi letech. Netrvalo dlouho, a stal se instruktorem létání s větroni i motorovými letadly. I když už teď nelétá, vzpomínky na své mládí a minulost letiště má stále v živé paměti.

Jaké jsou vaše počáteční vzpomínky na vyškovské letiště?
Poprvé jsem se na něho dostal v pětačtyřicátém roce těsně po válce. Přijeli jsme tam jako kluci na kolech. To mi bylo osm roků. Otec mého spolužáka Zdeňka Stupky byl ve výboru aeroklubu. Právě se Zdeňkem jsme na letiště začali jezdit. Ještě si pamatuji, jak to tady po válce vypadalo. Letiště bylo celé zničené. Když německá armáda ustupovala, tak ho totiž vyhodila do povětří a úplně znehodnotila.

Kdy jste poprvé seděl v aeroplánu?
Asi v těch devíti letech. Každý den jsme totiž na letiště jezdili pomáhat, a tak si mužští řekli, že kluci jsou tady pořád, a tak nás svezou.

Jak dlouho trvalo, než jste poprvé pilotoval?
Jakmile jsem měl patnáct let, započal jsem výcvik. Mým prvním instruktorem byl pan Čamek, to jsme létali s piperem. Právě s ním jsme odlétali všechny ty základní úlohy, zatáčky, sestupy, výstupy, přistání. Potom se přecházelo na plachtaře a výcvik jsme dokončili na navijáku. Jistě jste se zdokonaloval i dál… Ve dvaceti letech jsem složil zkoušky pilota bezmotorových letadel. O čtyři léta později jsem se stal instruktorem a učil jsem mladší. V sedmdesátém roce jsem potom absolvoval výcvik motorových letadel.

Již v raném věku jste věděl, že chcete být letcem?
Nikdy jsem to nechtěl dělat z povolání. Má to i svá negativa. Je to poměrně náročné zaměstnání, dost musí ustoupit takový ten soukromý a rodinný život. Těžko se to vysvětluje. Nejde oddělat si osm hodin a jít domů.

Co tedy bylo vaším povoláním?
Učil jsem se strojním zámečníkem, odtud jsem šel na průmyslovku, pak jsem vystřídal několik profesí. Končil jsem jako technik ve vyškovském výkupu. Létal jste tedy jen tak pro radost… Pro radost a pro potěšení druhých. Je to totiž sport vysoce kolektivní a jeden je závislý na druhém. A vůbec veškeré věci byly záležitostí celého kolektivu. I svatba. Ta probíhala tak, že nevěsta s ženichem se před radnicí naložili do aeroplánu a odvezli se až domů.

Nepřekvapil vás ve vzduchu někdy nějaký zádrhel a strach, že se zřítíte?
Mně se nic takového nestalo. Ale maléry tady byly. Ale to se může přihodit komukoliv. Hokejistům nebo závodníkům na motorkách. To považuji za daleko rizikovější. Pokud u nás k něčemu dojde, tak je to vždycky z devadesáti procent selhání lidského faktoru. Nikdo z nás není dokonalý.

Stali se letci oběťmi i smrtelných nehod?
Ve čtyřicátých letech se z výšky asi sto padesáti metrů zřítil nějaký Pančocha z Bučovic a zahynul. Potom se asi v šedesátých letech dva aeroplány srazily. Jednou se zase parašutistovi neotevřel padák a zřítil se až na zem. Od té doby zaplať pán bůh nic vážného.

Zkoušel jste pilotovat třeba i vrtulník?
Nabízeli mi to několikrát. Měl jsem to ale složité hlavně z časových důvodů, zůstal jsem na letišti jeden čas jako jediný pilot, protože ta stará generace odešla. Tak jsem se k tomu už nedostal. Člověk měl také navíc rodinu. Jsem dodnes vděčný manželce, že mi to trpěla. Každé ženě by se to určitě nelíbilo.

Ale ty jistě také mohly létat, ne?
Samozřejmě.Také že u nás létala celá řada děvčat. A celkem dobře. Teď tady jedna slečna zrovna dělá motorový výcvik. Znám spoustu dívek, které létaly výborně a byly tak perfektními akrobatkami, že my chlapi jsme jim nesahali ani po kotníky.

Je k výcviku něco potřeba nebo do toho může jít úplně každý?
Úplně každý to může zkusit. Prvním krokem je podstoupit zdravotní prohlídku, aby k tomu byl způsobilý. Obrácený postup je zase takový, že se člověk třeba zúčastní vyhlídkového letu nebo ho někdo po domluvě třeba vezme s sebou nahoru v aeroplánu. Tak člověk zjistí, jestli mu to třeba něco říká. Pokud si myslí, že by ho to bavilo, tak není problém.

Jak je to s mladými členy, byl jich vždy dostatek?
Někoho jsme třeba vyškolili a šel někam dál. Měli jsme kolektiv těch skalních, a potom byli ti mladí. Vyškolili jsme jich třeba deset patnáct a když tady jeden nebo dva zůstali, tak to byl úspěch. Většina odešla do armády, řada pracovala také na ministerstvu. I nyní bychom potřebovali mladou krev. Kluky, kteří jsou schopní udržet si fyzičku a mají čest.