Stoletá žena dnes bydlí ve vyškovském domově důchodců. Její recept na dlouhověkost? Život bez alkoholu.

Sama si dokonce nikdy v životě nedala ani hlt něčeho ostrého. Nejraději má obyčejnou vodu. „Možná, kdybych někdy nějaký alkohol zkusila, neodolala bych. To jsem ale prostě nikdy neudělala,“ přiznává.

Důležitější než samotná abstinence je ale podle ní zápal pro práci. Celý život pracovala jako pedagožka. Práci se snažila dělat naplno. „Dřela jsem. Každému studentovi jsem se věnovala zvlášť,“ říká.

Na dobu za katedrou vzpomíná s radostí. „Bylo to pro mne nejkrásnější období v mém životě,“ přiznává Matoušková. Když odešla do důchodu, doučovala žáky matematiku, aby byla stále v kontaktu s mladými lidmi. Vždy se prý snažila dát studentům to nejlepší. Dodnes za ní někteří přicházejí na návštěvu.

„Těší mne, že si vzpomenou a přijdou,“ připouští. A není jich málo. Připomínají jí, co ona sama už si ani nepamatuje. Podle Matouškové je právě stáří obdobím, které je dost smutné.

Přestože už hůře vidí a slyší, stále projevuje zájem o dění kolem sebe. „Zajímá mě, jak žijí moji příbuzní. Všechno bych o nich chtěla vědět,“ říká. Na řadu věcí si už ale nemůže vzpomenout. „Lepší je pro mne, když se mohu ponořit do svých vzpomínek a nechat se jimi jen tak volně unášet. Ale když si mám něco vybavit, je to pro mne těžké,“ připouští.

Podle ní se člověk musí stále udržovat v dobré duševní kondici. „Trénuji mozek i dnes a ráda,“ dodává. Dříve jí pomáhala matematika. Ta se stala její vášní. Ve škole ale přitom vždycky mívala z tohoto předmětu trojku. „Učitel si myslel, že opisuji. Nevěřil mi, že počtům rozumím. A já to přitom uměla lépe než on,“ myslí si bývalá kantorka.

V její rodině není vyšší věk žádnou vzácností. „Moje babička Mariána umřela, když jí bylo dvaadevadesát let. A to bylo v době, kdy se lidé dožívali maximálně tak šedesáti či sedmdesáti let,“ vysvětluje. Její bratr má už osmaosmdesát let. Ale podle ní není dobré usilovat o příliš dlouhý život. „Já sama mám pocit, že tu jsem už moc dlouho,“ říká.