Mezi věřícími se říká, že Bůh má smysl pro humor

Jací lidé, jaká setkání a znamení pro tebe měli na tvé cestě ke kněžství zásadní význam?
Byli to především ti, kteří mi ukazovali, že život v křesťanské víře naplňuje člověka mimořádným štěstím. Drnovičtí rádi vzpomínají na Antonína Špačka, který mě ještě za totality pozval do společenství mladých, kteří se scházeli k modlitbě a k rozhovorům o víře. Později jsem deset let žil v komunitě mladých, kteří toužili žít společně a žít společně s Bohem. A pak nesmím zapomenout na kněze v olomouckém semináři, kde jsem dokončoval přípravu ke kněžství. Tam také velmi pokročil můj duchovní život.

Co pro tebe bylo při studiu nejtěžší? Jak jsi se s tím vyrovnal?
Jsem velký trémista, takže skládat jakoukoliv zkoušku pro mě bylo vždy hodně těžké. Profesoři v Praze však na nás byli v drtivé většině mírní. Asi nejtěžší bylo, je a bude uvést do života ty naučené znalosti a ideály. Umět alespoň trochu napodobit některé profesory, kteří pro nás byli nezapomenutelným vzorem. Pro mě jím byl například Bohumil Kolář, který nás učil, jak mají vypadat hodiny náboženství ve školách. Tam u sebe cítím pořád velký dluh.

Po studiu jsi strávil rok jako jáhen. Kde jsi tuto službu vykonával, v čem pro tebe byla přínosem?
Jáhenskou službu jsem vykonával ve Znojmě u krásného kostela svatého Mikuláše. Bylo tam moc hezky nejen kvůli prostředí. Hlavně vztahy s farářem Jindřichem Bartošem i ve farnosti byly velmi dobré. Jáhen ještě nemá tolik pravomocí a povinností jako kněz. Takže jsem pomáhal například v kanceláři, pravidelně navštěvoval nemocné na oddělení Léčby dlouhodobě nemocných, křtil jsem a někdy i oddával. Velký přínos je, že po teorii přichází praxe a škola života. A konkrétní práce s lidmi je vždy vysokou školou. Ale mám radost třeba z toho, že jsem se mohl věnovat předškolním dětem a myslím, že jsem v této zkoušce prospěl.

Co je to vlastně „primice“? Jaký je její význam v životě novokněze?
Primice je první mše svatá, kterou novokněz samostatně slouží. I když má po boku několik dalších kněží, přece jen je to on, kdo stojí v čele a vede tuto liturgii. Takže je to jiné, než když jen přisluhoval u oltáře jako jáhen. Já jsem měl primici opravdu hned druhý den po svém svěcení v Brně. Proto jsem dost cítil trému, z něčeho tak velkého. Novokněz si totiž může více uvědomit, že stojí na místě Ježíše a má přinést spolu s ním v oběť svůj život za druhé. A to je těžké i krásné, a také běh na dlouhou trať.

Kolik práce a času zaberou přípravy na takovou akci? Kdo všechno byl do příprav zapojený?
V Drnovicích jsme se na to připravovali asi půl roku. Jádro přípravného týmu tvořil farář Jiří Paleček spolu s farní radou, starostkou obce Zuzanou Hermanovou, mojí maminkou a také můj bratr Milan, který byl takovým hlavním manažerem celé primice. V bezprostřední přípravě se zapojilo tolik lidí, že nevím, zda by stačil jeden sloupek na jejich výčet. Byli to ti, kdo připravovali prostranství včetně úklidu, stavby a dovozu laviček, stanů, květinové i jiné výzdoby. Dále ti, kdo se podíleli na liturgii, tedy kněží, ministranti, družičky, krojovaní, hudebníci, zpěváci a lektoři. Pak všichni, kteří darovali, připravili a nabízeli občerstvení, regulovčíci dopravy a mnozí další. Děkuji všem, kteří se na průběhu primice jakkoliv podíleli, třebas i jen tím, že přišli a pomohli tak vytvořit slavnostní atmosféru.

V jaké farnosti nyní působíš? Jak vypadá všední den v životě kněze?
Byl jsem poslán do farnosti svatého Jakuba v Brně. Je to živá farnost ve středu města. Takže i o prázdninách přichází mnoho lidí k rozhovoru, s různými žádostmi a potřebami. Takže kněz se věnuje lidem a také, anebo především by se měl věnovat svému hlavnímu „Mistrovi“. Proto je samozřejmé, že v životě kněze má své nenahraditelné místo modlitba a slavení mše svaté i dalších svátostí.

Jaké je podle tebe poslání kněze v naší dnešní společnosti? V čem spatřuješ hlavní výzvu svého kněžství?
Obecně se může rozlišit dvojí poslání kněze. Jednak se věnuje těm, kteří k němu, do kostela nebo na faru, sami přicházejí. To mohou být ti, kteří Boha hledají, kteří se k němu hlásí a ti, kteří s Bohem a podle jeho slov žijí. Kněz má však zodpovědnost za všechny lidi a nemůže mu být lhostejný osud žádného člověka. Proto velkou výzvou pro každého kněze, ale vlastně i pro každého křesťana, je ukázat význam a smysl křesťanské víry pro život všem lidem, se kterými se setkáváme.

Co pro tebe znamenají Drnovice? Chtěl bys někdy v budoucnu působit ve zdejší farnosti?
V Drnovicích jsem vyrůstal a žil do svých osmnácti let. Mám zde maminku a další příbuzné, některé spolužáky a známé, například z dob, kdy jsem byl mladým hasičem. Mimochodem velký dík patří také hasičům za pomoc s přípravou a organizací primice. Takže Drnovice pro mne vždy budou nádhernou obcí mého mládí, kam se budu rád vracet. Nebývá zvykem, že by kněz působil v blízkosti svého rodiště (doma není nikdo prorokem). Ale třeba na důchod se člověk někdy domů vrátí.

Poslední tři kněží, kteří se v Drnovicích narodili, pocházejí všichni ze stejné ulice. Máš pro to nějaké vysvětlení?
Kdyby jen ze stejné ulice, ale my jsme vlastně všichni sousedi! František Kozár bydlel nad námi a Bohumil Němeček zase pod námi. Říká se, že Bůh má smysl pro humor. A také mě napadá, že můj stařeček Oldřich Novák býval vůdcem mnoha poutí do Křtin. Kdo ví, zda se také v hloubi srdce nemodlil za kněze z naší obce ... To se dozvíme až jednou, tam na věčnosti.

Jaká byla tvoje cesta ke kněžství? Kdy ses rozhodl stát se knězem?
V dnešní době je časté, že se pro kněžskou službu rozhodují mladí muži až ve zralejším věku. Podobně tomu bylo i v mém případě. Po strojní průmyslovce jsem odešel na rok a půl do Prahy na vojnu a po ní jsem na dalších deset let zakotvil v Čechách. Našel jsem tam totiž věřící společenství, které mi pomáhalo v mém hledání životního povolání. Nejprve jsem pracoval v azylovém domě a pak v zemědělství. Kolem té pětadvacítky jsem zatoužil nějak vrátit církvi to, co jsem od ní dostával. Tak jsem začal v Praze studovat teologii. Ale stále jsem nevěděl, zda být knězem nebo ženatým jáhnem. To rozhodnutí padlo až po pěti letech, na konci studia.

Pavel Klvač