Jste zakladatelem jediného vyškovského nahrávacího studia. Co bylo inspirací k jeho založení?

Bylo to v roce 1998. Působil jsem v kapele Fernet Blues a neměli jsme kde nahrávat naši tvorbu. Původním cílem proto bylo, abychom mohli nahrát sami sebe. Začínali jsme opravdu jen s nejnutnější výbavou a rozjížděli se postupně. Velkou roli v tom sehrál Jiří Tománek, který studio v současnosti řídí.

Jaká byla vaše cesta od muzikantských začátků až k nahrávacímu studiu?

Jako první mě k hudbě pochopitelně vedli rodiče. V deseti letech mi koupili tahací harmoniku a učil jsem se na ni. Sabotoval jsem to ale. Tahací harmoniku jsme totiž vnímali jako nástroj ruských vojáků. Nechápu, proč mi rodiče pořídili právě ji, protože u nás doma jsme komunisty rozhodně v lásce neměli. Možná to bylo proto, že klavír byl moc drahý. Později jsem proto přešel na kytaru. Nejprve akustickou a později elektrickou. Chtěli jsme totiž hrát věci jako Beatles, Rolling Stones, Matušku nebo Neckáře a k tomu se akustická příliš nehodila. Kytara tehdy taky fungovala jako lákadlo na děvčata, což byla taky samozřejmě součást motivace.

Hrával jste sám?

Založili jsme kapelu nazvanou Black Angels. Vlastně se docela divím, že nás s tímto názvem tehdejší režim nezakázal. Úroveň ale byla dobrá. Objížděli jsme různé soutěže a byli docela úspěšní. Nejdřív to ale bylo tak, že mě krátce po založení z kapely vyhodili, že neumím hrát, a nutili mi bubny. To jsem ale nechtěl. Půl roku jsem cvičil a potom mě vzali zpátky (smích).

Myslel jste si tenkrát, že se budete hudbou jednou živit?

To rozhodně ne. Rodiče mě dali na průmyslovku, asi proto, že se bratr dobře učil, a totéž čekali ode mě. Já jsem tam ale trpěl. V oboru jsem nakonec pracoval asi jen měsíc po skončení školy. Potom jsem nějakou dobu dělal u vodohospodářů. V roce 1975 mi ale nabídli angažmá ve skupině Saturn, což znamenalo, že jsem se mohl věnovat plně muzice. Myslím, že byli v Povodí rádi, že se mě zbavili. Nebavilo mě to tam.

Jak dlouho jste v kapele působil?

Třiadvacet let, až do roku 1998. Se skupinou jsme hodně cestovali. I za totality jsme jezdívali do zemí jako Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Itálie, Rakousko nebo Španělsko. Bylo to období plné bouřlivých večírků, děvčat a přejezdů. Takový styl života je ale náročný a člověk tak nemůže žít celý život.

Co je podle vás v životě muzikanta nejtěžší?

Nejnáročnější je to alespoň z mého pohledu jednoznačně co se týká soukromí, a ve vztazích. Když jsem hrával se Saturnem a jeli jsme na turné na západ, znamenalo to mnohdy tři nebo i pět měsíců strávených v cizině. To pochopitelně málokterou manželku potěší, protože rodinu nám tehdejší režim neumožňoval brát s sebou. Rozpadly se mi proto čtyři manželství, což člověku pochopitelně nepřidá. Je to asi taková daň za pestrý muzikantský život.

Učil jste někdy někoho hrát?

Na začátku devadesátých let mě přesvědčili. Měl jsem asi dvanáct žáků. Většinou jsem se rovnou zeptal, jestli ho poslali rodiče, nebo přišel sám. Ti z první kategorie mnohdy po několika hodinách skončili. Vždycky jsem jim říkal, rodiče ti zaplatili dvě stě padesát korun, tak proč ses nepřipravil? Bylo to dost psychicky náročné, takže jsem toho nechal.

Myslíte, že bylo těžší prosadit se v hudbě za vašeho mládí než teď?

Myslím, že nyní je to paradoxně těžší. Dnes je totiž všeho moc a hudební scéna je přesycená. Myslím, že v České republice je mnoho kapel a muzikantů nejen na republikové, ale třeba i světové úrovni, ale nikdo o nich nikdy neslyšel. Ten, kdo něco uměl v naší době, se většinou alespoň nějak do povědomí dostal. Tenkrát byly rozdíly především ve vybavení a taky v tom, že dostat se do studia a nahrávat bylo pro mnohé jenom nesplněným snem. Ačkoli skupin na srovnatelné úrovni bylo víc, některé se díky lepší výbavě dostaly na veřejnost mnohem častěji.

Nahrávacím studiem prochází spousta kapel. Máte nějaký typ na talent z Vyškovska z poslední doby?

Popravdě řečeno spíš ne. Skupiny z Vyškovska totiž obecně příliš nenahrávají. Díky poměrně nízkým cenám k nám jezdí kapely z celé republiky, ale těch místních je málo. Za talentovaného hudebníka ale určitě považuji třeba Jiřího Křetínského a kapelu Dark Gamballe.

Máte nějaký hudební vzor, který vás inspiruje?

V mládí to byl třeba kytarista Carlos Santana. Pak ale jednoznačně zvítězil Eric Clapton. Byl jsem na jeho koncertě a rozdýchával jsem to ještě týden, dvacet tisíc lidí od patnácti do osmdesáti. Člověk to zkouší kopírovat, ale časem pochopí, že tato muzika je výjimečná záležitost, že to prostě nejde.

Když se podíváte na hudební dění na Vyškovsku. Myslíte, že tu něco schází?

Někteří lidé si stěžují, že je málo jazzových a bluesových akcí. Každoročně ale pořádám několik koncertů s touto tematikou a obvykle přijde kolem padesáti lidí. Z toho vyplývá, že poptávka po této hudbě zase není tak vysoká.

Jaké nehudební plány teď před sebou máte?

Pokud se podaří, rád bych napsal paměti. Zní to nabubřele, protože to píšou slavné osobnosti, já bych to dělal ale kvůli dětem, aby věděly, co jsem byl zač. Já sám toho třeba o předcích zas tak moc nevím, ale teď už se není koho ptát.