Právě na Lounsko, do Očihova, odjela jako šestnáctiletá na chmel současná ředitelka Muzea Blansko Eva Nečasová. Byl srpen 1968 a na brigádě ji zastihla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Pár dní jsme ale o ničem nevěděli, protože nikdo neměl rádio," vypráví Nečasová.
Vzpomíná, že bydleli v malých domcích, které přirovnává k prasečákům. „Jednou ráno jsem se vrátila z nedaleké umývárny a všichni seděli na postelích a brečeli. Nechápala jsem to. Pak jsem z malého tranzistoráku, který někdo přinesl, uslyšela o okupaci. Nikdy na ten den nezapomenu," říká ředitelka.
Na chmel nejčastěji jezdili maturanti a studenti před nástupem na vysokou školu. To je i případ pětačtyřicetileté Petry Orlické z Bzence na Hodonínsku. V Ploskovicích u Žatce strávila tři týdny před nástupem na univerzitu. „Tehdy se tomu říkalo letní aktivita studentů a bylo to povinné. Rozhodně to byla lepší brigáda než sbírání okurek, proto mnoho lidí jezdilo i opakovaně," popisuje žena. Výhodou podle ní bylo, že si mladí vydělali poměrně dost peněz a před společným studiem se lépe poznali.
Dagmar Urbancová vzpomíná, že vydělávala sedm korun za hodinu. „Při patnácti dnech a osmi hodinách denně byl celkový plat 720 korun," říká Urbancová. Ve společnosti Chmelda organizuje chmelové brigády. Brigádníci si nyní za sklizeň vydělají kolem deseti tisíc korun.
Od dob slavného filmu Starci na chmelu se podle ní hodně změnilo. „Už není tolik ruční práce, dost věcí obstará technika. Směny už nejsou osmihodinové, ale dvanáctihodinové a na studenty nedohlížejí učitelé," vyjmenovává Urbancová. Proto na letní chmel jezdí jen plnoletí.
Výpomoc je stále důležitá zejména u velkých chmelnic nad padesát hektarů. „Hlavně na jaře jde o ruční práci, kterou ani teď stroje nenahradí," popisuje Urbancová. Ale v létě je díky výkonnějším strojům potřeba brigádníků menší. „V roce 1991 bylo na česacím stroji potřeba patnáct lidí, nyní jen dva," uvádí Urbancová.
V šedesátých letech sbírala ručně chmel u Žatce i Jitka Vlasáková z Břeclavi. Vzpomíná, že za nasbíraný věrtel dostali brigádníci lístek. „Kluci se vsadili s jednou dívkou, že když sní pět zelených housenek, dají jí své lístky.
Skutečně je snědla. Jenže měla díru v teplácích a než přišla na ubytovnu, všechny lístky ztratila," vypráví Vlasáková. Jídlo vozili brigádníkům na pole ve velkých hrncích. „Museli jsme mít své ešusy. Žádné lavičky tam nebyly, s obědem jsme seděli různě po kamenech," vzpomíná Břeclavanka. A připomíná zvyk, že na konci pobytu studenti oblečení, ve kterém dva týdny pracovali, roztrhali.
Svatava Rumpelová, která v osmdesátých letech studovala na vyškovském gymnáziu, jezdila na Přerovsko. „Vyráželi jsme jako třída na začátku školního roku, což bylo fajn. Ale ubytování bylo hrozné. V jedné místnosti nás spalo dvacet a k dispozici byla jen jedna sprcha," popisuje Rumpelová.
Za socialismu i teď musí jihomoravští studenti za chmelem jezdit do jiných krajů. Nyní se pěstuje hlavně na Žatecku a Ústecku v Čechách. Na Moravě chmel roste na Tršicku na Olomoucku. Přitom od šestnáctého století byly chmelnice i na jižní Moravě. „Od roku 1848 chmelařství mizí. Po zrušení roboty už velkostatky neměly bezplatnou pracovní sílu," uvádí v bakalářské práci Pavel Kretek.
Kromě chmelu jezdili lidé i na další zemědělské brigády. „Při sběru rybízu jsem si vydělal tisíc korun a koupil si za ně kolo," vzpomíná starosta Dyjákovic na Znojemsku Josef Gajdošík. V okolí Dyjákovic se sklizní pomáhali studenti až z Karlových Varů a Opavska. „Sbírali taky meruňky, brambory nebo cibuli v okolních družstvech," připomněl Gajdošík.