Dřív totiž deset let totiž pracovala jako redaktorka pro Blanensko a Vyškovsko, a tak pro ni změna znamenala spíš něco jako setkání se starým známým. Vzhledem k tomu se teď představuje v dalším díle pravidelného seriálu Vyškovského deníku Rovnosti Osobnost Vyškovska.

Působíte v podstatě ve dvou okresech, co to pro vaši práci znamená v praxi?

Není to až tak o přejíždění z okresu do okresu, jak by se mohlo zdát, protože máme samozřejmě propojené počítačové systémy, takže pokud potřebuji běžné informace, není to problém. Místo, kde zrovna jsem, tak řeším spíš v okamžiku, kdy se se mnou novináři potřebují zkontaktovat. Hlavně se pohybuji tam, kde je to aktuálně potřeba, když jsou třeba nehody a podobně.

Dělalo vám zpočátku problém navyknout si na neznámé prostředí na Vyškovsku?

Ani ne, protože pro mě neznámé nebylo. Deset let jsem pracovala jako redaktorka pro Blansko a Vyškov, takže můžu říct, že zdejší okres znám dost dobře, mám tu i spoustu kamarádů a známých. Spíš jsem se musela seznámit s trestnou činností, která se tu děje, se spoustou nových kolegů a podobně.

Když jste přešla od novin na takzvaně druhou stranu barikády, co se změnilo?

Protože jsem sama dělala tuhle práci, snažím se novinářům vyjít maximálně vstříc. Usnadňuje mi to samozřejmě právě to, že často vím nebo dokážu odhadnout, co po mě budou chtít ještě předtím, než se zeptají. Ale na druhou stranu je nutné brát v úvahu, že se pohybujeme v trestním zákoníku, bavíme se o obětech trestných činů, a proto je nutné často zvažovat každé slovo.

Jak se vůbec stalo, že jste od novin přešla k policii?

Byla to spíš náhoda, neplánovala jsem to. Na tehdejším okresním ředitelství policie v Blansku hledali tiskového mluvčího, a když jsem dělala s tehdejším policejním ředitelem rozhovor, rovnou se mě zeptal, jestli to nechci zkusit.

A vy jste do toho šla hned?

Přiznám se, že jsem nikdy předtím neuvažovala, že bych vůbec šla k policii. Ale na druhou stranu jsem si řekla, že to zkusím, protože člověk musí zvládnou fyzické testy, psychotesty a podobně, a novináři mají obecně tendenci všechno zkoušet. A když už jsem to všechno zvládla, tak jsem se rozhodla, že do toho půjdu.

Je vaše současná pozice v něčem podobná novinařině?

Řekla bych, že ano. Nemohla bych dělat mluvčí nějaké velké firmy, která jen říká, jak jsou jejich produkty výborné. U policie se neustále něco děje, pracujeme s lidmi, pohybujeme se mezi nimi. A právě to je hodně podobné novinařině, takže v tomhle ohledu se toho zase tak moc nezměnilo. Jediná změna, která nastala, je vlastně to, že teď z místa činu odjíždím první, kdežto jako novinářka jsem odjížděla poslední (smích).

Jak je to u vás s volným časem?

Trestné činnosti se tu neděje tolik jako třeba v Brně, krajští tiskoví mluvčí si navíc přebírají větší případy, které už spadají do jejich kompetence, například vraždy, takže nějaký volný čas mi vždy zbývá. Snažím se ho ovšem trávit s rodinou. Na druhou stranu je pro mě lepší sledovat si ty případy od začátku, vyjet na místo a vědět, o co tam jde, než abych víkendovou havárii komentovala třeba v úterý.

Když si ale přece jen to volno uděláte, jak ho trávíte?

Jak už jsem říkala, s rodinou. Všední den tak vypadá třeba tak, že přijdu z práce, obíháme kroužky a já mezitím vyřizuju hovory, když se něco stane. Syn dělá závodně jachting, takže většinu víkendů trávím někde u rybníka, kde mu dělám servis, dávám loď na vodu a podobně. Strašně ráda čtu, baví mě sport, občas chodím do posilovny, v létě na kolo, v zimě na lyže.

Ráda čtete. Co takhle detektivní romány?

Ty zrovna ne (smích). Mám ráda beletrii i literaturu faktu, ale detektivním příběhům nijak neholduji.

Ani krimiseriálům v televizi? Neprojevuje se u vás třeba profesionální deformace, že někdy kroutíte hlavou nad počínáním postav?

Televizi moc nesleduji a už vůbec ne krimiseriály. Ale občas, když jsem třeba u rodičů a něco takového v televizi běží, tak se bavím. Třeba když tam nějaká vražedkyně schovává mrtvolu, tak si jen říkám, jestli si opravdu myslí, že zrovna tam se ti policisté nepodívají… To se pak rodiče docela smějí. Ale jinak mám telvizi čistě jako oddechové médium, takže se snažím u ní spíš moc nemyslet.

Je jasné, že černé kroniky máte z práce až až. Pouštíte si ale doma zprávy?

Přiznám se, že zprávy nezapínám, k televizi opravu moc nesedám. Ale nedovedu si představit, že bych si neprojela denní zpravodajství na internetu a velmi často kupuji i papírové noviny.

Dokážete ještě si vzpomenout na nějakou kuriózní situaci, která se vám v práci stala?

Kuriozity se samozřejmě stávají, nastávají ale spíš ve vztahu novinář tiskový mluvčí policista. My bereme spoustu věcí automaticky a ani nás někdy nenapadne, že by to mohlo být jinak. Třeba když jedna redaktorka z televize myslela, že si řidiči vozí s sebou náústky k měřičům alkoholu sami, protože nějak nepostřehla, že jim to dávají policisté.

A něco ve vztahu třeba přímo k případům?

Tam je to spíš o něčem jiném. Protože já případy zprostředkovávám veřejnosti, tak potom lidé, kteří třeba něco viděli nebo k němu něco chtějí říct, volají místo vyšetřovatelům mně. Funguji pak jako takové rozhraní.