Jak jste se ke klubu dostal?

Je to už hodně dávno. Po škole jsem vystřídal několik povolání a po revoluci jsem si řekl, že by nebylo špatné pustit se do něčeho na vlastní pěst. Napřed jsem provozoval hospodu blízko dnešního bistra, ale okolnosti mě donutily tam skončit. Tehdejší starosta mi poradil, ať si zajdu do ČSAD a zeptám se, jestli by mi nechtěli pronajmout čekárnu. Byla v hrozném stavu. Ale šel jsem do toho. Myslím, že ještě ten den, kdy jsem tam byl jednat, jsme podepsali smlouvu.

Musel jste asi udělat hodně velké úpravy, než jste interiér dostal do současné podoby…

To rozhodně ano. Například v části, kde se dnes nachází pódium, rostl strom. Když pršelo venku, pršelo i dovnitř. Čekárna byla opravdu v dezolátním stavu a pracovali jsme na ní asi půl roku, než jsme bistro otevřeli.

Od té doby fungovalo i jako zábavný podnik, ve kterém se odehrávaly koncerty?

Zpočátku ne. Tato éra začala až příchodem Boba Frídla do Bučovic, zhruba před jedenácti lety. Hospodu mám nějakých čtrnáct let. Krátce po přistěhování do Bučovic se Bob ženil a hostinu měl v jedné z místních restaurací. Hospodský mi tehdy zavolal, abych ho i s jeho ženou odvezl domů, protože jsem provozoval taxislužbu.

Takže takhle jste se potkali?

Ano. Bob si na mě vzal vizitku a začal jsem je vozit. Nejdřív na nákupy, potom i po koncertech. Vystupoval také v Bučovicích u Šembery a v klubu Gemini. Nebylo to ono. Navrhl jsem mu, že by to mohl zkusit u mě. Napřed se mu to moc nelíbilo, ale v listopadu 2006 tady měl spolu se Zdeňkem Junákem a Erikem Pardusem první vystoupení, byl to zároveň první koncert v bistru U Draka vůbec. Tehdy hodně frčely Četnické humoresky, a tak Junák s Pardusem vystupovali v uniformách.

V bistru představujete různé hudební žánry. Mění se podle toho také obecenstvo?

Dalo by se říct, že sem chodí stále stejní lidé, ať jde o jakýkoliv koncert. Vždycky máme plno. Kapacita je asi pětašedesát lidí a většinou to tu praská ve švech. Kdyby mi chtěl majitel objekt prodat, hned bych věděl, jak ho vylepšit. Teď, pokud mám pozvaného nějakého hodně známého hosta a vím, že bych ho kvůli malé kapacitě bistra nemohl zaplatit, organizuji vystoupení jinde, například v bývalém kině nebo na zámku.

Vaše jméno není spojené jen s bistrem U Draka, pracujete i pro bučovickou kabelovou televizi. Jak jste se k ní dostal?

Její kameraman Miroslav Smejkal je mým dlouholetým kamarádem. Když jsem potřeboval zpropagovat nějakou akci, udělal jsem upoutávku, kterou potom zveřejnil na kabelovce. Pak na ty koncerty chodil, dělal reportáže a potřeboval někoho, kdo by hostům pokládal otázky. Takže mi jednoho večera dal do ruky mikrofon a řekl, ať se ptám já. Zůstal jsem u toho a teď spolu pro město natáčíme, co se dá.

Vaším posledním větším počinem pro bučovickou kabelovku je reportáž o Bobu Frídlovi…

Je to taková vzpomínka na něj, na jeho život. Na konci března ho plánujeme pustit v bistru při vzpomínkové akci. Někteří fanoušci, kteří dokument viděli, se ptají na dévédéčko. Několik jich zřejmě uděláme, minimálně pro pravidelné návštěvníky.

Vaší další velkou zásluhou pro Bučovice byla sbírka na opravu zámecké fontány, že?

Byl to Bobův nápad. Zhruba před pěti lety si bývalý kastelán Pavel Ecler stěžoval na její žalostný stav. A Bob řekl, že uděláme koncert. Sice se nevybraly velké peníze, ale dověděl se o tom hejtman a několik firem. Letos by fontána měla být konečně opravená a my se chystáme uspořádat závěrečný koncert.

Bistro má otevírací dobu dennodenně od rána do noci. Býváte pořád tady?

To rozhodně ne. Mám ještě spoustu jiných aktivit. Například zvučím koncerty Josefa Boudy a jeho kapely Karel Gott Revival Morava. Zároveň jsem členem ždánického folklorního souboru, se kterým hrajeme pohádky pro děti na tradičním pálení čarodějnic ve městě. Na druhý den ráno, na 1. máje, pak tančíme folklorní tance na náměstí. Také jsem členem kozlanské dechovky.

Co na to vaše rodina, vídáte se vůbec někdy?

Se svou manželkou jsem se seznámil v bistru, naštěstí je stejného ražení jako já. Po práci za mnou chodí. Pochází ze Ždánic a byla to ona, kdo mě přivedl do folklorního souboru, působíme v něm spolu.

Vypadá to, že nemáte vůbec žádný čas na odpočinek…

Moje práce je můj koníček. Je to v podstatě relax, který mě dobíjí. Když jsem byl mladší, po něčem takovém jsem toužil. Provozem klubu jsem si splnil svůj sen.

Dětský sen?

V podstatě ano. Babička i děda byli zapálení ochotníci. Také díky nim jsem měl blízko ke kultuře. Po maturitě jsem studoval dva semestry na Vysokém učení technickém v Brně, ale vzdal jsem to. Chyběla mi jedna zkouška. Nebylo to pro mě to pravé. Před revolucí jsem pořádal diskotéky. Cítil jsem, že mě to naplňuje. Vždycky jsem chtěl dělat zábavu pro lidi.

Volný čas vám tedy nic moc neříká. Ale co dovolená?

Předloni jsme byli u moře a letos ho plánujeme taky. Když dovolená, tak v pořádném teple. Ale není to jen o opalování se, kupujeme si i poznávací zájezdy, abychom poznali i kus země, ve které se nacházíme.