Začínal už ve školce hrou na flétnu, ale po šesti letech si řekl, že uzrál čas přejít na nějaký dospělejší nástroj. U klarinetu se ovšem také dlouho neohřál, a tak skončil u vysněného saxofonu. Martin Florián, který hraje na saxofon v moderním dechovém orchestru bučovické základní umělecké školy, se představuje v dalším díle pravidelného seriálu Vyškovského deníku Rovnosti Mladé talenty.

Do saxofonu Martin fouká už pět let. „Pro mě je saxofon konečně tím nástrojem, u kterého bych chtěl zůstat. Zaujal mě jeho tón a škála pocitů, které se s jeho pomocí dají vyjádřit. Nástroj může být stejně tak drsný jako jemný a ta možnost kombinovat ty různé pocity mě vždycky fascinovala,“ svěřuje se talentovaný hudebník.

V současnosti hraje mladý saxofonista pouze v dechovém orchestru bučovické umělecké školy, ale v budoucnu by si hudbou rád přivydělával. „Uvažoval jsem nad tím, že bych se hrou na saxofon částečně živil například v jazzových klubech. Ale nebráním se ani orchestru podobného ražení, jako máme v Bučovicích, rock´n´rollu a jiné taneční hudbě,“ zamýšlí se dvaadvacetiletý Martin.

Taneční hudbou ale nemá na mysli zrovna elektronické styly. „Tancoval jsem závodně standardní tance i latinskoamerické a rád se k tomu vracím. Když mám čas, tak si rád zatancuji, nejraději mám jive a tango,“ vzpomíná bučovický talent.

Spolu s orchestrem navíc letos předvede své umění až na Apeninském poloostrově, kam s orchestrem zavítá na mezinárodní festival dechové hudby pořádaný v San Marinu. „Je to pro mě velká výzva. Jednak rád cestuji a jednak budu mít možnost věnovat veškerý čas jenom hraní a nic mě od něj nebude rušit. Uvidíme, jestli si udržím nátisk a zvládnu hrát tak soustavně, ale těším se na to,“ tvrdí saxofonista.

Právě nátisk rtů hudebníka na nástroj je při hře na saxofon nejproblematič­tější. „V okolí pusy jsou svaly docela slabé, a jakmile necvičím každý den, nebo alespoň každý druhý den nemám saxofon v puse, tak je to okamžitě poznat,“ vysvětluje Martin.

Právě každodenní hraní musel ale mladík přinejmenším na čas opustit. „Kvůli škole a dalším aktivitám hrávám jen středy, pátky a víkendy, což je málo, chtělo by to víc,“ uznává mladý hráč. Hudební idoly Martin žádné nemá, ale o metě, na kterou by se chtěl vypracovat, má jasno. „Mým cílem je hrát tak, aby se to všem líbilo, a současně tak, aby mě hraní dál bavilo. Pořád se mám co učit,“ říká skromně mladý talent.

Jeho nejoblíbenější skladba pochází z repertoáru Glena Millera, který se svým orchestrem válel jazz a swing na konci třicátých let minulého století. „Má oblíbená skladba je například Pennsylvania 6–5000 a jiné věci z repertoáru Millerova orchestru. To je styl,který se mi hodně líbí, tam se můžu pořádně vyřádit,“ dodává Martin.

Zatímco v orchestru musí Martin hodně hledět na spoluhráče a snažit se hrát co nejpřesněji, ve svých sólových vystoupení má zkušenosti i s improvizací. „Třeba při absolventských koncertech na základní umělecké škole mi občas něco vypadlo z hlavy a musel jsem začít improvizovat. Nikdy se mi ale nestalo, že bych nástroj vytáhl z pusy, přestal hrát a koukal. Někteří mi potom říkali, že ta pasáž byla divná, ovšem někteří to nepoznali vůbec, takže myslím, že to vždycky celkem prošlo,“ usmívá se mladík.

Martinův saxofon navíc není jediný, který v bučovickém bytě Floriánových rozeznívá stěny. Na saxofon totiž hraje i jeho sestra. „Trénujeme spolu skladby do orchestru. Máme tu výhodu, že si to můžeme zkusit doma a líp to nacvičit. Pro sousedy už to pravda taková výhoda není, protože přece jenom saxofon je docela hlučný nástroj,“ usmívá se člen sourozeneckého dua.

Rodinná tradice?

Hra na dechový hudební nástroj nezvítězila v rodině náhodou. „Moji dědové hráli na křídlové trumpety, takže něco možná budeme mít v genech,“ poodhaluje Martin.

Kromě hudby a tance má rád také sport. Saxofon má ale podle něj ještě jednu výhodu. Opačné pohlaví na něj prý docela letí. „Samozřejmě, že už mě napadlo zkusit zaujmout nějakou holku tím, že bych pro ni něco zahrál, ale potom jsem zjistil, že člověk většinou ani nemusí hrát, že stačí, když řekne, že hraje, a už to většinou funguje. Možná každý, kdo na něco hraje, má v tomhle směru jistou výhodu,“ směje se umělecky nadaný student strojního inženýrství.