VYBERTE SI REGION

Objevování jeskyní? Člověk musí mít strach, říká objevitel nejdelší křemencové

Jedovnice /ROZHOVOR/ – Povahu dobrodruha zdědil Marek Audy z Jedovnic na Blanensku po otci. Chodil s ním jako dítě do jeskyní Moravského krasu a pomáhal mu s focením. Tehdy ho to nudilo, ale když dospěl, oblíbil si Venezuelu, kde začal objevovat dosud neznámé jeskyně a druhy. Znamená to ale čelit nebezpečí, bezmocně sledoval smrt kolegy. „Od osudového pádu do propasti, když sestupuji k jeskyni, je vždy jen krůček," upozorňuje muž, který se z expedice v Jižní Americe vrátil před měsícem.

10.1.2016
SDÍLEJ:

Jeskyňář a fotograf Marek Audy.Foto: DENÍK/Ludmila Korešová

Jaká byla poslední expedice?

Byli jsme na nové stolové hoře Akopan, kde zatím nikdo nic nezkoumal. Měli jsme vytipovanou nadějnou oblast o velikosti tří nebo čtyř Macoch. Dost jsme si tam zabojovali, protože nebylo nejvhodnější počasí. Ale žili jsme ve velké euforii, že najdeme obrovský říční systém jeskyní.

Podobně jako v roce 2003, kdy jste objevili nejdelší křemencovou jeskyni na světě?

Ano, tehdy jsme ve stolové hoře Churí tepui objevili jeskyni, která měří osmnáct kilometrů. Těšili jsme se, že něco podobného najdeme i teď. Narazili jsme tam na jeskyni dva kilometry dlouhou, což by byl poměrně úspěch, ale byli jsme zklamaní, protože obrovské chodby tam nebyly. Navíc jsme měli nehodu.

Jeskyňář a fotograf Marek Audy.

Co se stalo?

Náš pilot se zřítil. Vysadil první skupinu a odstartoval z indiánské vesnice k nám, neměl ale dostatečnou rychlost a navíc přibyly technické problémy. Zabil se. Expedici to poznamenalo.

Byli jste přímo u toho?

Ano, pád pilota se nás dotkl v přímém přenosu. Dávali jsme mu první pomoc. Žil ještě půl hodiny po pádu, ale nemohli jsme ho zachránit. Do města to byla hodina letu, a než přiletělo letadlo, které jsme přivolali, zemřel. Octavio s námi létal už deset let a udělali jsme z něj jeskyňáře. Byl jedním z nás.

Byla to první taková nehoda?

Ne, byl už třetí, který se nám zabil. Při předchozí výpravě pilot neměl ve vrtulníku přístroj, který měří výšku, a dostal strach, že narazí do skály. Stoupal, až se překlopil a spadl. Zřítil se i s turisty a nepřežil nikdo. Třetí pilot zemřel, když v mlze narazil do skály.

Expedice jsou tedy dost nebezpečné?

Zranění jsou častá. Několikrát poraněná žebra, roztříštěná ramena a zlomeniny. V tropech se všichni bojí uštknutí hadem nebo škorpionem, ale to se nám zatím vyhýbá. Od fatálního pádu do propasti, když sestupujete k jeskyni, je tam vždy jen krůček. Čím je člověk starší, uvědomuje si, že riskuje a že mu ani někdy nezbývá než riskovat.

Měl jste někdy strach?

Rozhodně. Když člověk nemá strach na stometrovém laně při sestupu do propasti a je to pro něj rutina, tak se riziko zvyšuje. Je dobré mít strach. Když ho člověk začne ztrácet, je to na pováženou.

Jak si tipujete místa, kam pojedete?

Mé prokletí v dobrém slova smyslu je Venezuela. Je to úplně jiná planeta. Roste tam vegetace zcela odlišná od naší. Dokonce i od rostlin v Amazonii. Když už jeskyňář jednu oblast vytipuje, vrací se tam, protože je pořád co objevovat. Kráčí potom v místech, kde zatím nikdo nebyl a je to krásné. To je pro jeskyňáře hlavní motiv. Je to jako objevovat jiný svět, ztracený svět.

Jako ten, který popisuje Arthur Conan Doyle? Svět, kde žijí druhy, které už měly být vyhynulé nebo o kterých nikdo nevěděl?

Ano, jsou tam živočichové, které zatím nikdo nepopsal. V jeskyních jsme objevili stromatolity. Krápníky na první pohled ošklivé a neforemné. Odborníci zjistili, že na nich jsou sinice, které mohou žít třeba milion let a stále jsou živé.

Pořád existují druhy, které nikdo neobjevil?

Jistě. Na každé expedici najdeme nový druh. Jan Kaštovský z českobudějovické univerzity, specialista na řasy a sinice, se vracel ve velké euforii, protože zřejmě získá nový druh sinice. Našli jsme také kaktusy druhu Melocactus, to je vzácnost, protože na stolové hoře dosud kaktusy nikdo nepopsal. Vyskytovaly se vždy v nižších výškách.

Jeskyňář a fotograf Marek Audy.Jak dlouho obyčejně expedice trvá?

Letos měsíc včetně cestování, což zabere déle než týden. Vlastní expedice trvá do čtrnácti dnů. Většina jeskyní začíná slaněním do propasti, stometrovým nebo dvousetmetrovým i třísetmetrovým. A na dně propastí se teprve rozkládají jeskyně. Dno je porostlé vegetací a pralesem. Neprostupným, kudy nelze proniknout ani s mačetou.

Odkud berete peníze a výbavu?

Máme sponzory. Dostáváme od nich stany, bundy, lana. A podpořil nás i Jihomoravský kraj nebo expediční fond Hedvábná stezka. Celkový rozpočet expedice obnáší zhruba půl milionu korun. Nejvíc zaplatíme ze svého. Jezdit tam každý rok nelze.

Jak vaše vášeň k focení vlastně začala?

Nechutí k fotografování v jeskyních. (smích) Můj tatínek fotografoval. Ten mě k tomu dovedl a naučil fotit. Fotografoval a vydal i knihu z jeskyní Moravského krasu. A já jsem mu pomáhal.

Jak?

Jeskynní fotografie je daná tím, že ji nefotí jeden autor, ale je potřeba tým, většinou osvětlovačů, a největší specifikum je, že tam musí stát manekýn, který funguje jako měřítko. Já jsem byl buď manekýn, nebo pomocník a hrozně mě to v dvanácti letech nebavilo. První zlom nastal v patnácti, kdy jsem začal dostávat rozum a chtěl jsem si vyfotit něco sám.

Co to tenkrát bylo?

Fotil jsem v Rudickém propadání útvar, který se jmenuje Kašna. Byla tam vidět jenom tma a voda. Snímek vyhrál ve dvou mezinárodních soutěžích první cenu v Polsku a Španělsku. Stejně jsem ale fotit nezačal. K této práci jsem se vrátil ve dvaceti.

Proč?

Chtěl jsem dokumentovat objevy a expedice, když jsme začali jezdit do Polska a Rakouska. Tam se to přehouplo a chtěl jsem fotit a publikovat. Do budoucna se to změnilo v profesi.

Jak se fotí v jeskyni, kde jsou ztížené podmínky?

Dá se to naučit. Pro začátečníka je problém udělat pěknou fotku. Jde o krajinářsko-ateliérovou fotku. Jeskyně je krajina a zároveň ideální ateliér, protože sluníčko si instaluji, jak potřebuji.

Používáte i techniku stereoskopie…

Ano, chybně se nazývá 3D. Metoda je známá už od devatenáctého století. Dva fotoaparáty nebo kamery se dají do jedné roviny, stlačí se na vzdálenost lidských očí a levý foťák fotí obraz pro levé oko a pravý pro pravé. Problém je složit z toho film nebo fotku. Nejpříjemnější metoda je polarizace, kterou známe z 3D kin. Člověk má na očích polarizační brýle a každé oko vidí svůj obraz. Nejjednodušší metoda je stereoskop, také prastaré zařízení. Tvoří ho kukátko se zvětšovacími čočkami nebo hranoly a strčí se do toho kartička fotografie, na levé straně je opět obraz pro levé oko a naopak.

Vydal jste také stereoskopickou knihu a film. Jak nápad vznikl?

První stereoskopické snímky jsem fotil na analog v roce 1995 pro Technické muzeum Brno v Moravském krasu. Pořizovali jsme seriál pro Panoramu, což je historický zobrazovací stereoskop, kde obíhá padesát obrázků. Nafotili jsme pro ně seriál z nepřístupných částí Moravského krasu. Tehdy se snímky pořizovaly na obrovský ruský fotoaparát Sputnik. To byl první vstup do stereoskopie, pak byla velká pauza, protože mě nenapadlo, že bych pracoval s digitálem. Byly drahé a koupit dva bylo nemyslitelné. Stereoskopii pomocí digitálních fotoaparátů jsem dělal až později.

Jak?

Když jsem začal jezdit na expedice do Venezuely, snímkovali jsme terén stolových hor z letadla a začali jsme spolupracovat s místními, kteří měli stereoskopické snímky povrchu. Byla to bomba. Najednou byl vidět reliéf. Kde jsou slepá údolí, propasti, trhlina, jeskyně. Začali jsme fotit povrch stolových hor stereoskopicky a to šlo jedním fotoaparátem. Stačí jen dvakrát za sebou rychle zmáčknout a potom fotku složit, protože letadlo mezi snímky popoletí.

Techniku stereoskopie používal i známý moravský krasový badatel a archeolog Karel Absolon a vy jste dával jeho fotky dohromady. Jak vlastně pracoval?

Absolon obrovským stereoskopickým fotoaparátem nafotil postup dobývání Punkvy. Snímky jsou v archivu Moravského muzea Anthropos. Nedávno byly naskenované, jde asi o tři tisíce fotek, ale ne všechny jsou stereoskopické. Získal jsem přístup do archivu a vybral jsem asi padesát snímků pro Mezinárodní speleologický kongres 2013 v Brně a tam jsme je prezentovali. Mělo to úspěch, protože jsou století staré a ručně kolorované. Cizincům se moc líbily. Pak jsem je promítal v Praze jako předfilm k Venezuele a lidé byli docela znechucení. Absolon je nezajímal. Škoda.

Čím se zabýváte kromě jeskyní?

Jednu dobu mě živila produktová fotografie. Dnes tisk, sazba knih, časopisů. A z koníčků mě nejvíc baví divoká voda na kajaku.

Je prostor k objevování i v Moravském krasu?

Asi ne. Dílčí věci lze objevit, ale hlavní problém je vyřešený. Jeskynní systém má čtyřicet kilometrů. To samé platí pro Rudické propadání a oblast Říčky. Poslední otazník představuje Lopač. Ale je tam nízká výšková diference mezi ponorem a vývěrem, takže se dá předpokládat, že všechno bude pod vodou. Dal by se objevovat Javoříčský kras. Tam jsou možná krásné jeskyně. Známe jen fragment.

Jeskyňář a fotograf Marek Audy.

Máte děti. Jdou ve vašich stopách? Zajímají je jeskyně?

Vůbec. Já jdu ve stopách tatínka, ale děti mají jiné zájmy. Hodně sportují. Ale já jsem od patnácti do dvaceti také zájem neprojevoval.

A kolik je dětem?

Nejmladšímu sedmnáct a nejstarším vyženěným třicet.

Jak vám pomáhá vaše žena?

Nebýt jí, nezvládl bych ani polovinu. Když jsem pryč, drží živnost, která nás skutečně živí. Tomu, co dělám, rozumí i po technické stránce, takže mi může pomáhat.

Plánujete další film nebo akci?

Plánujeme 3D festival v Brně sedmadvacátého února. Nazvali jsme ho Stereoskop, abychom zdůraznili, že většina 3D je vlastně stereoskopie. Chystáme i prezentaci také do Ostravy na únor ze Skadarského jezera, kde jsme pluli na kajaku mezi Albánií a Černou Horou. Moc rád tam jezdím. A chystám další film.

O čem bude?

Už dva roky mám připravený nesestříhaný film z Íránu, z nejdelší solné jeskyně na světě Tři naháči. Ale téma mi pořád v hlavě zraje. Je tu problém imigrace muslimů a chtěl jsem filmu dát etnický podtext. Sluníčkářsky se k problému nestavím a vím, že příchod muslimů do Evropy je problém. Čekám, jak se věci vyvinou, a podle toho film sestříhám. Bylo by to velmi kontroverzní.

V čem například?

Třeba první, kdo podle vyobrazení prokazatelně nosil šátek, byla Panna Marie. Až poté s tím přišel islám a až později se to dostalo do dnešní pozice, která se nelíbí ani dnešním íránským pokrokovým ženám.

Autor: Věra Sychrová

10.1.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Část ulice přejmenují po plukovníkovi. Výměnu dokladů město lidem zaplatí

Bučovice – Obyvatelé výběžku Sokolovské ulice v Bučovicích si budou muset nechat vyměnit občanské průkazy. Rada města se totiž rozhodla kvůli prodloužení jejího ramene, a tedy vzniku nové ulice, která je rovnoběžná s Polní, přejmenovat výběžek na ulici Plukovníka Malečka. „Lokalita už přesáhla členění jedné ulice, proto bylo potřeba ji pojmenovat," objasnil na posledním zasedání zastupitelstva starosta Bučovic Radovan Válek.

Výmoly ze dvou průtahů zmizí. Po několika letech čekání

Holubice, Podomí – Od cedule po ceduli. Silnice druhé třídy směrem od Vyškova na Senetářov se v Podomí dočká opravy. Správa a údržba silnic Jihomoravského kraje dostane ještě letos injekci ve výši pětatřiceti milionů korun na opravy silnic nižších tříd. Sumu už posvětili krajští zastupitelé. Na Vyškovsku zmizí výmoly v Holubicích, dočkají se také v Podomí. „Průtah se měl opravovat už před pár lety. Když se rekonstruovala silnice Podomí–Drnovice, práce skončily u naší cedule, protože se vědělo, že chystáme stavbu kanalizace. Takže jsme byli ze záměru vyjmutí. Se silničáři jsem ji řešila už dlouho, je to hlavní tah. Silnice je ve velmi špatném stavu," potvrdila starostka Podomí Kateřina Ševčíková.

Chtějí šetřit. Bučovice koupí lidem díky dotaci kompostéry

Vyškovsko – Popelnice na bioodpad často přetékající trávou, na podzim pak i listím. Obrázek, kterým by se Bučovice nemusely podle obyvatele Karla Havlíka trápit, kdyby lidé odpad ze zahrad kompostovali. K tomu, aby ho likvidovali ekologicky a ještě z něj měli užitek, nicméně nyní Bučované budou mít příležitost. A to díky kroku vedení města. Zastupitelé na svém posledním jednání odhlasovali sedmnáctiprocentní spoluúčast u dotace, která přinese jeden milion korun na kompostéry.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies