Když dorazím, tělocvična už je z poloviny zaplněná. Přesto najdu místo v blízkosti pódia. Kolem mě postávají hloučky žen. Vidím mezi nimi jen jednoho muže. Vlastně dva. Ten druhý má ovšem na starosti hudební produkci.

Dozvídám se, že můžu využít služby vizážistky a nechat si namalovat něco na obličej. Možná až na konci maratónu. Nevím, jestli by ozdoba po námaze, která mě čeká, vydržela.

„Připravte se, za tři minuty startujeme,“ oznamuje nám přes mikrofon instruktorka.

Přemýšlím, jestli tříhodinovou zátěž udýchám. Cvičení jsem v poslední době zanedbávala. Z mých myšlenek mě vytrhne instruktorčin hlas. „Přivítejme tanečníky Annu Machovou a Jana Svobodu,“ představuje přicházející dvojici. Rozdýchávání můžu odložit. Stejně jako ostatní uvolňuji prostor mladému tanečnímu páru. Do tělocvičny vplují ladným krokem. Ukázky latinsko-amerických tanců v jejich podání sleduji s úžasem. Právem jim patří náš potlesk. A navíc i můj obdiv. Taneční um jim můžu jen tiše závidět.

Tři, dva, jedna …

A jde se zpátky „na značky“. Za okamžik zazní reproduktorů první rytmy hudby. Začínáme. Celá tělocvična včetně mě se dává do pohybu. Hned po první písničce svlékám mikinu. Asi dvou minutová pauza určená pro doplnění tekutin následuje vždy po sérií tří skladeb. Tepovou frekvenci mám pořádně zvýšenou už po té první.

Kdo by totiž čekal jen hudbu typickou pro země Jižní Ameriky, mýlil by se. Kroky samby, merengue či salsy tancujeme na nejrůznější hudební styly. Od hiphopu po dance. Snažím se napodobovat instruktorku, jak jen to jde. Moje poskakování, kroucení a vrtění je po necelé hodině znát. Musím si vyměnit zcela propocené tričko.

„Během přestávky si můžete pochutnat na připraveném ovoci,“ oznamuje cvičitelka. Vzápětí mi vysvětlí, proč je občerstvení důležité. „Tělo je hnací motor a když není palivo, tak nefunguje. Navíc, když někdo hladoví a jde na zumbamaratón, dělá chybu. Jeho metabolismus je v klidové fázi. Pokud ale tělu dodáme cukry, tak se tělo rozproudí a tím pádem i více pracuje,“ tvrdí.

Jak dodává, při námaze musí člověk hodně pít. „Za hodinu minimálně půl litru,“ připomíná.

Síla ovoce

Dám si teda hrušku a banán. Hrozny už na mě nezbyly. A zapiji to pořádnými doušky vody. Všimnu si, že někteří mají sebou iontové nápoje. Podle Košťálové doplňují tělu potřebné minerály.

A jde se na další hodinu. Na pódiu místo Lucie stojí exoticky vypadající muž. „Ahoj Češi,“ zdraví lámanou češtinou. Joel je z Venezuely, kde působí jako instruktor latinskoamerických tanců a aerobiku.

S napětím vyčkávám, co přijde. Po prvních tónech už vím. Pokud jsem předchozí skladby znala z hodin zumby, v případě sestav mladého Venezuelana sem tam nevím, co s rukama a nohama. Jeho styl je jiný, než na jaký jsem zvyklá. Hodila by se mi lekce latinskoamerických tanců. Za svůj snaživý výkon bych nejspíš ovace nesklidila. Avšak krev v žilách se mi rozproudila pořádně. Převlékám další mokré tričko.

Napiji se a zakousnu se do oplatku. Čekání na poslední hodinu nám zpříjemní další vystoupení. Tentokrát z řad účastnic zumbamaratónu. Rozhlížím se po sportovní hale. Zkusím letmo spočítat přítomné. Asi u čísla osmdesát se můj pohled zastaví u dívky, jejíž tělo zdobí vizážistka nejrůznějšími malůvkami. Zrovna dokončuje něco na pravém stehně. Ta si asi nepřišla zacvičit, říkám si v duchu.

Z reproduktorů se ozve zumbainstruktorka Lucie. „Joel, are you ready?“ zakřičí. Nemusím umět výborně anglicky, abych pochopila, co bude následovat. Mám před sebou poslední sérii skladeb. Tentokrát si nás berou „do parády“ oba zumba tanečníci. Uf. Po hodině svlékám další tričko. Už třetí. Snad zítra vstanu z postele.

Zajímalo by mě, kolik jsem spálila kalorií. „Je to individuální. Ale za tři hodiny zumby může člověk spálit až 9000 kilojoulů. To je hodnota asi dvou redukčních diet,“ překvapuje mě Lucie.

To si teda můžu dát tu upečenou buchtu, co byla ráno doma na stole.

VERONIKA SCHALLENBERGEROVÁ