Poslední záchranný vlak ho odvezl z Československa, které o několik dnů později zabral Hitler. Jeho životní příběh si veřejnost mohla poslechnout také v Knihovně Karla Dvořáčka ve Vyškově.

Kde jste žil a jak vypadal váš život před příchodem nacistů?
Narodil jsem se v roce 1931 v Králově poli v Brně. Tam jsme také s babičkou žili. Můj tatínek vyráběl a prodával boty. Byli jsme ale nepraktikující židé. Poté, co se narodil můj bratr se rodiče rozvedli a maminka se znovu provdala a přestěhovali jsme se z Brna do vesnice Těšany u Brna.Rodiče tam totiž pracovali jako správcové na zámku.

Kdy vám bylo poprvé naznačeno, že jste jiný, že jste žid?
Když jsem šel poprvé do školy, přišel tam také katolický kněz a učitelka mě proto poslala domů. Maminka mě ale vrátil zpět, protože chtěla, abych dostal všechny instrukce jako ostatní děti. U nás doma jsme neslavili žádné židovské svátky, kromě toho, že jsme před Vánocemi zapalovali chanukový svícen. Ale vzpomínám si, že maminka vždycky říkala těm, kteří k nám přicházeli na sklizeň v létě, aby nechávali na polích nějaké klásky, nějakou úrodu pro ty lidi, kteří jsou chudí, že to mohli posbírat.

Kdy jste se dozvěděli, že je třeba se Hitlera obávat?
Vzpomínám si, že v roce 1938, kdy bylo Rakousko zabráno Hitlerem, že moje rodina z Rakouska se přestěhovali k nám. Oni si požádali o cestovní doklady, aby mohli vycestovat do Austrálie. Cestovní povolení vyřídili pro celou naši rodinu abychom mohli odjet s nimi. Ale moje rodina se rozhodla, že zůstaneme tady.

Jak to vypadalo, když Hitler přicházel do Československa?
Hitler pochodoval na Pražský hrad patnáctého března roku 1939. Den předtím vyjel z Prahy první Wintonův vlak s dětmi. Šestnáctého byla republika prohlášena protektorátem Čechy a Morava. Československo bylo zaplaveno nacistickými vojáky. Hodně jich bylo taky v naší malé vesnici. A maminka nás vždycky varovala, mě i mého brášku Tonyho, abychom nechodili blízko k těm nacistickým vojákům, abychom se na ně nechodili ani dívat. Pomalu se ten život pro židy stával těžším a těžším. Potom když jsem odjel, tak se ta situace začala hodně zhoršovat. Když jsem odjížděl, tak mí rodiče ještě měli auto a práci. Později rodiče ztratili práci, bydlení, už nemohli bydlet na zámku a museli se přestěhovat do domku s jednou místností na náměstí.

Proč vám rodiče řekli, že odjíždíte?
Otec měl obuvnickou firmu. Maminka mi řekla, že jedu do Anglie studovat jazyk, abych jednou firmu mohl vést. Za tři měsíce, až Hitler padne, se pak můžu vrátit.

Tak jste se rozloučili a jel jste…
Den předtím, než jsem odjel jsem navštívil svého biologického otce v Brně. Jeho obchod s botami byl velice oblíbený. Hodně nacistických vojáků si oblíbilo boty, které on vyráběl. Můj tatínek obdivoval prezidenta Masaryka a měl v obchodě jeho obrázek na zdi. Když jsem ho navštívil před odjezdem, tak ten obrázek byl přikrytý. Obchod byl plný nacistických vojáků a tatínek musel najmout další lidi, aby stihl uspokojit poptávku. Potom jsem se dozvěděl, že když jsem odjel, tak mého tatínka někdo udal na gestapu a to ho začalo hledat. Někdo ho totiž varoval a on se dal na útěk na kterém spáchal sebevraždu. S maminkou jsem se rozloučil jen letmo a určitě ji nechal v slzách. Věřil jsem totiž, že se za chvíli vrátím.

Proč s vámi nejel i váš bratr Tony?
Měl jet, ale byl v té době nemocný. Řekli mu proto, že pojede příště, až se uzdraví. Žádné příště už ale nebylo. Vlak měl vyjet prvního září a ten den vypukla druhá světová válka. Můj vlak byl ten poslední, který se od tam dostal pryč. Měl jsem ale velké štěstí. Winton zachránil 669 dětí. Posledních patnáct ale přepravili letecky. Vlakem jich jelo tedy šest set padesát čtyři a moje pořadové číslo bylo šest set padesát dva.

Jak se dozvěděla vaše maminka o záchranném vlaku?
Nevím, jak se maminka o Wintonovích vlacích dozvěděla. Vím, že farář z vedlejší vesnici v Kloboukách dříve studoval ve Skotsku a dal nám kontakt na kamaráda, který byl ve Skotsku. Tak jsem tam potom jel k nim.

Co bylo s ostatními vašimi příbuznými?
Náš strýček byl členem československé armády a on se potom přestěhoval do Londýna. Změnil si příjmení a myslel, že když to udělá, jejich rodina bude ochráněna. Ale jeho rodina, které zůstala tady když on byl v armádě, byla nakonec také poslána do Osvětimi a tam zemřeli.

A co další příbuzní?
Před Hitlerovým příchodem jich několik odcestovalo. Můj bratranec chtěl velice moc odjet z Československa. Ale jediná věc, ve které byl dobrý bylo plavání. Proto velice trénoval plavání, až ho pozvali na jednu plaveckou soutěž do Londýna. Dostal tedy lístek na vlak, aby se mohl zúčastnit té soutěže a když přijel do Londýna, tak tam požádal o azyl. A později se připojil k československé armádě v Londýně. V té době jsem o něm ale nevěděl vůbec nic a on nevěděl o mně, že jsem v Anglii a to až do roku 45. Po roce 45 byl zveřejněn seznam lidí z Československa, kteří po válce zůstali v Anglii a on na tom seznamu našel taky moje jméno a tak jsme se setkali. Viděli jsme se jen jednou, protože když zjistil, že jsem křesťan, tak potom mi napsal prosím tě už mě nekontaktuj, já s tebou nechci nic mít. Sestřenice mojí matky se stala učitelkou v Londýně a ona potom navazovala kontakty s příbuznými po světě.
Většina příbuzných ale zemřela v koncentračních táborech.

A co vaše rodina, neodcestovala později také do Anglie?
V roce 1941 byla moje rodina poslána do koncentračního tábora Terezín. V roce 1942 byla moje maminka, bratr a nevlastní otec posláni do koncentračních táborů v Polsku. Dozvěděl jsem se o tom od strýce, který sloužil v československé armádě.

Nehledal jste, zda přece jen některý z nich přežil?
Ne já jsem mu věřil, že to co mi napsal je pravda, že nezůstal nikdo.

Proč jste tedy nezůstal bydlet u strýce, když žil také v Anglii?
Můj strýc pracoval pro československou armádu v zahraničí a měl v Londýně jen jednopokojový byt. Když jsem ho tam navštívil, tak přes den jsem tam byl sám a na noc musel jít k jiné rodině. Protože Londýn byl v té době bombardovaný každou noc, tak bylo pro kohokoliv nebezpečné být v Londýně.

Co se dělo po skončení druhé světové války?
Já jsem ve Skotsku studoval Bibli a tam jsem si uvědomil, že Bůh mě chce u sebe a chtěl jsem s tím něco udělat. Proto jsem se stal misionářem. Doslechl jsem se o jednom mezinárodním týmu, který jel pomáhat na Filipíny a připojil jsem se k němu.

Tam jste také potkal svoji manželku.
Ano. Přijel jsem tam jako svobodný muž a očekával jsem, že jako svobodný se budu také věnovat misionářské práci. Ale zjistil jsem, že v džungli je velice nezbytné mít manželku. Tam jsem tedy potkal Caroline. Svatbu jsme měli v kostele postaveném uprostřed džungle. Žijeme spolu už osmačtyřicet let.

Zůstali jste i po svatbě na Filipínách?
Poté jsme se přestěhovali do Ameriky, adoptovali dvě děti a další dvě se nám narodily. V Americe jsme dlouhé roky sloužili zahraničním studentů.

Kdy jste se tady vrátil zpět do Československa?
Po revoluci v roce 1989 jsem se rozhodl vrátit zpět, tam, kde mám své kořeny. V roce 1990 jsme dostali zpět do vlastnictví dům po babičce. Proto jsem se rozhodl vrátit se sem na důchod. Od roku 1993 jsem zde začal učit angličtinu. Nyní zde žijeme v malé vesničce Nebovidy. Ta leží mezi Kolínem a Kutnou horou. Teď se zabýváme s manželkou tím, že chodíme po školách a vyprávíme náš příběh.

A vaše děti nežijí v České republice?
Všichni žijí blízko sebe v Americe v Denveru v Coloradu. Všechny čtyři děti už tady ale byly na návštěvě a navštívilo nás zde i sedm z našich devíti vnoučat.

Plánujete zůstat navždy v České republice?
Vždy tady zůstáváme těch osm měsíců přes školní rok, na Vánoce a letní prázdniny potom jezdíme domů do Ameriky.