Uprostřed městyse Hvězdlice, přímo na návsi u hlavní silnice, nelze přehlédnout značně omšelou, upadající, na první pohled dlouho opuštěnou dvoupatrovou budovu. Lidé nostalgicky vzpomínají na doby, kdy sloužila jako obchodní centrum s názvem Hvězdlička.

„Zeť pamatuje, jak tam jako kluk jezdíval nakupovat. Bývala v ní nejenom samoobsluha a masna, ale hlavně zboží, za kterým by jinak museli místní jezdit do města, a to obuv, textil a smíšené zboží od hrnců, přes šroubky až po stavebniny,“ uvedl František Zelík ze sousední vesnice.

Místní si na pustý objekt zvykli a rezignovali. „Co naděláme. Patří soukromému majiteli a co s ním zamýšlí, to nemáme tušení. My to nijak ovlivnit nemůžeme. Opuštěný je od devadesátých let. Naposledy jsem byl uvnitř v roce 1995,“ řekl starosta Hvězdlic Alois Kadlec.

Ten je s nabídkou služeb v městyse spokojený. Obyvatelům prý stačí malý obchůdek, obchod se smíšeným zbožím a kantýna v domově důchodců.
Budova Hvězdlička je majetkem Jaroslava Viktorina z Bohatých Málkovic. Pamatuje, že v ní bývala kdysi hospoda s kulečníkovým sálem a kuželnou, společenský sál a byty pro učitele, obecního četníka a byt majitele, kterým byl Viktorinův otec. Pak se poměry změnily. „Vystěhovali nás a správu převzala Jednota. Budovu mi vracela v úděsném stavu. Nevyvážela septik a pouštěla vodu do sklepů. Bylo jí tam po kolena. Objekt se rozpadal,“ vzpomíná Viktorin.

Musel ho nechat opravit. „Spravil jsem střechu a především zajistil statiku. Vrazil jsem do baráku milion dvě stě, možná čtyři sta tisíc korun. Teď je relativně v pořádku a rozhodně nehrozí, že by spadnul,“ uvedl majitel.

Rád by Hvězdličku prodal. Představoval by si cenu kolem dvou milionů, aby alespoň něco vydělal. „Nabízelo ho osm realitních kanceláří, ale nikdo ho nechce. Nabízel jsem i pronájem. Vyzkoušel to jeden obchodník, ale podnikání snad už do roka vzdal, protože se neuživil,“ řekl Viktorin.
Myslí si, že na vině je fakt, že Hvězdlička je ve špatné lokalitě, kde je nejvyšší nezaměstnanost v okrese a špatné dopravní spojení.

Uvažoval i o přebudování na byty, ale spočítal si, že by na tom prodělal. „Vrácení do původního stavu zase na byty by bylo příliš drahé. Jeden byt by vyšel na jeden a půl milionu. A kdo by je chtěl v místě, kde není práce? Kdo by mi dal takový nájem, aby se vklad aspoň do dvaceti let vrátil? Nemůžu přece říct svým dětem, že vybuduji byty, udělám dvacetimilonový dluh a oni budou čekat, jestli z toho někdy něco budou mít. Na to už nemám věk,“ uvažoval dvaašedesátiletý muž, který musí vyžít pouze ze svého důchodu. A úvěr si brát nechce, protože by musel zastavit svůj dům a tomu se chce vyhnout.

Situace tak podle všeho zatím nemá řešení. „Kdybych ho tenkrát nechal radši zbořit, ušetřil bych si starosti i peníze,“ podotknul zahořkle muž. A přiznal, že dodnes v něm dřímá nelibost proti obci, v jejímž zájmu se jeho rodina musela z domu odstěhovat a uvolnit místo pro obchod.