Další díly seriálu
Zvířátka v Zoo naleznete ZDE

Impozantní zvíře, které okamžitě zaujme návštěvníka každé zoologické zahrady. To je proslulý koráb pouště, velbloud. Ve vyškovském zooparku můžeme obdivovat obyvatele asijských pouští a polopouští: velbloudy dvouhrbé neboli drabaře. Jeho příbuzný velbloud jednohrbý zvaný dromedár žije v Africe, na Blízkém východě, chovají ho i v Indii.V divoké přírodě v polopouštích a stepích Mongolska a Číny dnes žije už jen pár stovek velbloudů dvouhrbých. Jsou ohroženi vyhubením.

Zato zdomácnělých drabařů je přes jeden a půl milionu kusů. Není divu, že nechybí ani ve vyškovském zooparku, který se na chov domácích zvířat z celého světa specializuje.

„Od roku 1999 chováme velbloudího samce Romea, narozeného v ZOO Olomouc v roce 1998 a o čtyři roky později přišla ze ZOO Brno mladá velbloudice Julie narozená roku 2002. Data narození napovídají, že by tento pár už mohl mít potomka, ale zatím se tak bohužel nestalo. Postupně docházíme k názoru, že Romeo bude zřejmě neplodný. V současné době jsou oba velbloudi velmi atraktivní, protože jsou zahaleni do krásné husté zimní srsti a lze je vidět ve výběhu Asie,“ informuje mluvčí vyškovského zooparku Josef Bláha.

Drabař je mohutnější než dromedár. Samci dosahují váhy až sedmi set kilogramů a v kohoutku měří téměř dva a půl metru. Domorodci je chovají hlavně jako dopravní prostředek a také kvůli jemné a husté srsti.

Víte, že?

Velbloud vydrží bez vody a potravy až 8 dní a ztratí přitom čtvrtinu hmotnosti?
Velbloud dokáže za 10 minut vypít 100 litrů vody?
Velbloud jako jediný savec dokáže pít slanou vodu?
Velbloud se jako jediný kopytník páří v leže?
Srst drabaře dorůstá do délky až 25 centimetrů?
Velbloudí trus je tak suchý, že se dá okamžitě použít jako palivo?
Na světě žije asi 15 milionů domácích velbloudů?
Velbloud nemá v hrbech vodu, ale tukovou tkáň, která slouží jako zásobárna energie?
Velbloudi se velmi rádi koupou?

Velbloudi jsou neobyčejně skromná a odolná zvířata. Snášejí jak vedra, tak i silné mrazy. Drsnému prostředí jsou přizpůsobení. Před vířícím pískem chrání jejich oči husté řasy, ze stejného důvodu mají nozdry posunuté nahoru a zcela uzavíratelné. V potravě nejsou vybíraví, jejich schopnost čelit žízni je legendární. Rostliny včetně trnitých keřů trhají pomocí dlouhých spodních řezáků, které směřují dopředu a pohybují se proti bezzubé horní části.
Nejtypičtějším znakem velbloudů je kromě jejich hrbů i chůze. Velbloudi jsou mimochodníci, což znamená, že při chůzi zvedají současně nohy na téže straně.

Díky agresivitě samců bývá doba říje dosti bouřlivá, dochází k divokým soubojům. „Samci spolu bojují vstoje a jejich schopnost otevřít tlamu víc než ostatní přežvýkavci jim umožňuje uchopit soupeřovu hlavu do tlamy a jejich silné zuby tak mohou způsobit i smrt. Když se vítězný samec přiblíží k samici, očichává oblast jejích genitálií, potom zvedne hlavu a udělá typickou grimasu nazývanou „fémování“, při které se pach moče jeho družky dostane ke zvláštnímu orgánu, umístěnému na horním patře samcovy tlamy.

S pomocí tohoto orgánu je schopen rozeznat, jestli je velbloudice připravena k páření. To může trvat deset až dvacet minut a zvířata při něm tropí značný hluk. Vzrušený samec pravidelně ukazuje vychlípenou sliznici měkkého patra, která mu visí z tlamy jako nafukovací balón a vydává při tom bublavé zvuky. Říká se, že velbloud bečí, chrochtá nebo sténá,“ popisuje Bláha.

Po třináctiměsíční březosti rodí samice jedno mládě. Matka ho kojí zhruba rok.
Velbloudi dvouhrbí žijí zhruba ve třicetičlenných stádech vedených jedním starým samcem.

Drabař patří podle Bláhy mezi velbloudovité přežvýkavé sudokopytníky. Společně s lamami náleží k skupině takzvaných mozolnatců. Na rozdíl od jiných sudokopytníků totiž našlapují na první tři prstní články, zespodu kryté pružným mozolem. Pocházejí ze Severní Ameriky, kde vymřeli již začátkem čtvrtohor. Dřív se ale stačili ještě jako předchůdci lam rozšířit do Jižní Ameriky, respektive velbloudů do Asie, Afriky a jižní Evropy.