Kostely jsou poloprázdné. Zájem o křtiny ale vzrostl víc než trojnásobně

I když socialistický režim katolické víře nepřál, obyvatelé Senetářova na Blanensku před padesáti lety pomáhali postavit tamní kostel. Dodnes ho berou za svůj, což má podle faráře Václava Trmače z římskokatolické farnosti Jedovnice vliv na to, že právě Senetářovští tvoří zhruba čtvrtinu farnosti. „Bohoslužeb se jich pravidelně účastní asi 150," odhadl Trmač. Jenže i tam katolíků ubývá.

Při posledním sčítání lidu v roce 2011 se na jihu Moravy podíl věřících blížil ke třem desetinám obyvatel. Arcibiskupství olomoucké, které působí i v části Vyškovska, zaznamenává pokles počtu účastníků bohoslužeb. „Máme sečtenou obvyklou nedělní účast v roce 2015. Tehdy šlo v celé arcidiecézi o 91 088 lidí, v roce 2011 to bylo o zhruba šest tisíc víc," porovnal mluvčí arcibiskupství Jiří Gračka.

Trend zaznamenal i Trmač. „Účastníků je skutečně o něco méně než před lety. Je těžké to spočítat, lidé cestují, pořád se něco děje, účast se bohoslužbu od bohoslužby může lišit i v desítkách," podotkl farář. Na druhou stranu dodal, že o víru mají zájem i mladí a rodiny. „Na dětskou mši dvakrát měsíčně chodí kolem osmdesáti dětí," řekl.

Zhruba na stejné úrovni se drží návštěvnost bohoslužeb podle Martina Kopeckého z Církve československé husitské. „V katolické církvi je nedělní povinnost. Kdežto my chodíme do kostela dobrovolně. Nicméně asi posledních pět let jsem doslova zavalený svatbami a křtinami. Ve všech farnostech jsem měl dřív třicet svateb a čtyřicet křtin a dnes jich mám zhruba po 140," podotkl s tím, že v minulosti kromě Blanska chodilo nejvíc věřících na mše v Račicích na Vyškovsku, naopak v nedalekém Ruprechtově byl zájem malý. Nyní je to naopak.

Trochu jinak vypadá práce kaplana ve vyškovské vojenské akademii. „Je jen na vojácích, zda mě vyhledají. Jsme v každodenním kontaktu. Na výcviku, na misi, pořád jsem součást čety," přiblížil kaplan Josef Konečný. Kvůli častým přesunům vojáků ale neodhadne, zda se počet věřících mužů ve zbrani mění. „Hodně lidí ani neřekne, že věří, vyplyne to až z řeči," přiblížil.

Mnohdy se na něj obrací i ateisté. „Kaplan má kredit důvěry, i nevěřící ví, že máme zpovědní tajemství. Bohoslužby v posádkové kapli jsou nepravidelné, spíš účelové. Třeba když se chce někdo modlit za padlého kamaráda," sdělil Konečný.

Mezi těmi, kdo přestali do kostela chodit, nebyl Jaromír Zbořil z Lulče. Snažil se na bohoslužby chodit, aspoň nepravidelně, i za totality. „A od revoluce chodím pravidelně. I v zahraničí, když jsem na dovolené. Má to pro mě velký význam, v kostele se zklidním, prožívám určitou intimitu s bohem. Víra přispívá k pokoře a pomáhá utužit slušnost a morálku," je přesvědčený Zbořil

Také obě jeho dcery jsou věřící. A k víře vedou i vnoučata. „Někdy se všichni sejdeme v kostele v Lulči, což je krásné, plné rodinné atmosféry," usmál se Zbořil. Má pocit, že právě v Lulči se zájem o víru postupně zvyšuje. „Máme kolem dvanácti ministrantů, tři jsou dospělí, zbytek pak děti do patnácti let. Takže ani o mladé nouze není," dodal Zbořil.