Nejvýrazněji jeho tvorbou prostupují náboženské motivy, konkrétně pak znázornění světců. Jeho první setkání s hlínou souviselo s rolnickým životem jeho dětství. „Můj dobrý přítel mi vždycky říkal: ,Ty to všechno umíš proto, že ti tvoji rodiče byli sedláci'," vzpomíná keramik a sváteční malíř, milovník řemeslného lidového umění.

Přestože je člen Unie výtvarných umělců, za umělce se nepovažuje. „Nemám takové sebevědomí, abych si myslel, že moje díla jsou umění. Sám bych to o sobě nikdy neřekl," vysvětluje.

Podle něj je až na zvážení budoucích generací, jak jeho dílo zhodnotí. On ho považuje za řemeslo. „Potřebuji k němu spoustu fantazie a zručnosti," popisuje.

Ty jsou viditelné na každém metru čtverečním jeho domu. Stojí tam keramická váza s levandulí, kterou pěstuje před domkem, nebo malovaná truhla z počátku devatenáctého století, kterou rekonstruoval. Problém vidí ve všudypřítomné zdlouhavé byrokracii, která brzdí proces zkulturňování veřejného prostoru. „Abych tady postavil sochu svatého Martina, musel jsem si ten pozemek koupit," vysvětluje Kotisa, původem Hanák, jehož svatý Martin stojí jen pár metrů od vstupní branky jeho domu.

Sám si postavil nejen poličky ze dřeva, ale dokonce i kachlová kamna. „Kdybych měl sílu a energii jako dřív, tak pracuji pořád," přiznává muž, který podle svých slov chce svůj konec prožít s hlínou v ruce.

ADÉLA JELÍNKOVÁ