Liliová hora přitahuje vědce i záhadology

Tam, kde se setkává Drahanská vrchovina s širokými lány Hané, stojí jako na stráži malebně působící hora. Vlastně jen kopec. Ale autorka, která sesbírala a knižně vydala pověsti z okolí Lulče, Jaroslava Říhová, by ráda zůstala u pojmenování hora.

„Pro svou nespornou vznešenost si je místo zaslouží. Z jižní strany stoupají k jejímu temeni mohutná skaliska, zatímco ze strany severní se otvírá nečekaně rozsáhlá rovina. Hora je nepřehlédnutelná a osloví každého, kdo cestuje ve směru Brno – Vyškov,“ je přesvědčená Říhová.
Spisovatelka, která bydlí v nedalekých Olšanech, ví, že hora je cílovou trasou několika generací turistů, cyklistů, vědců, archeologů i přitažlivou lokalitou pro záhadology.

„Zvláštní, kouzelně zadumaná atmosféra místa je bezesporu výsledkem doteku nesčetných ojedinělých osudů a událostí, které zákonitě prošly touto končinou a zanechaly tam informační otisky. Není vyloučené, že jsou tam zachované brány do jiných paralelních dimenzí, které čekají na své objevitele,“ věří autorka.

Pravěké osídlení

Nálezy a vykopávky dokládají podle Říhové nedohledné stáří prvních, byť jen letmých osídlení lovci doby kamenné a později i trvalejšího života lidu doby bronzové. Dodnes jsou nad kostelem patrné základy velkého, patrně slovanského hradiska.

Říhová vyčetla v kronikách, že hora změnila třikrát své jméno. Nejstarším názvem je Boží stolek. „Vystihuje zřejmě rovný terén původního osídlení na vrcholu hory. Tam bylo odhalené bohaté naleziště předmětů i kosterních pozůstatků lidí. Nálezy z doby kultury zvoncových pohárů 3500 let před Kristem jsou úctyhodnými svědky významného sídliště. Na Božím stolečku prý působili Cyril s Metodějem, slovanští věrozvěstové, a vztyčili tam posvátný kříž,“ tvrdí spisovatelka.

Další název hory byl hora Liliová. „Luleč se kdysi nazývala Lileč. A název hory má svůj původ s největší pravděpodobností někdy v patnáctém století. Snad podle tehdejšího výskytu lilie zlatohlavé,“ uvedla Říhová. Odborníci si však myslí, že pokud vůbec na příkrých svazích kopce kvetly květiny, pak to nebyly lilie.

„Pravděpodobně se na hoře nevyskytovaly lilie zlatohlavé, ale bělozářky větevnaté, které jsou liliím příbuzné a lidově se jim říkalo také lilie,“ uvádí pěstitel lilií Jiří Kovář v jednom z čísel zpravodaje Liliář.

Pravděpodobnější tedy prý je, že název se ujal podle tiskárny. „Snad ji tak nazvali „Bratři habrovanští – lilečtí“, kteří usilovali o čistotu víry v Boha, jejímž symbolem je lilie. Na tehdy už opuštěném hradu založili tiskárnu, jejíž výtisky označovali „In Monte Liliorum“, tedy na hoře liliové,“ říká autorka.

Třetímu názvu dala základ stavba pozdně barokního kostela na vrcholu hory v těsné blízkosti zaniklého hradu.
Chrám je zasvěcený svatému Martinovi podle patrona zakladatele P. Martina Dvořanského. „Vrchu se od roku 1753 začalo říkat Svatý Martin. Tvoří dominantu vévodící celému kraji a nahrazuje tak impozantní pohled na hrad, který bohužel byl za husitských válek natolik pobořený, že už nedošlo k obnovení. Zchátral, rozpadnul se a zmizel. Kameny ze zříceniny stavebníci použili ke stavbě chrámu.

Tak chrám nese matrici hradu a leckomu, kdo se na něj zadívá, skutečně hrad připomíná,“ napsala Říhová v knize Lilová hora s podtitulem Tajemné příběhy magického kraje pod Horou liliovou.
V ní shrnula pověsti, záhady a zvláštní příběhy, které z kraje s tak tajemnou atmosférou doslova tryskaly. „Jedná se o utajenou pokladnici, která se otevírala v době draček. Tak se pověsti udržovaly ústním podáním. Některé zapsali do kronik, jiné skoro zanikly,“ dodává Říhová.

Libušina věštba

Lilová hora je podle ní krajem skutečně požehnaným. Příběh o jeho posvátnosti existuje hned v několika verzích. V té základní pronesla věštbu kněžna Libuše při své návštěvě lilečského hradiště. „Tento pahorek je posvátný a chráněný mocnými duchy. Bylo tak v minulosti a bude i v budoucnosti. Až bude zemi nejhůře, budou chráněny ty osady, které na tuto horu dohlédnou. Požehnaná a magická je tato krajina. Važte si jí a zvelebujte ji s láskou na věky,“ měla podle Říhové pronést kněžna.

Podle kněžny se dodnes jmenuje lokalita zvaná U Libuše, kde požehnala tamní studánce.
Liliová hora má podle Říhové svou energii a zářící auru, kterou v soustředění může pocítit každý, kdo o to požádá a je toho hoden. V tu chvíli si prý člověk a duch hory symbolicky podávají ruce a už nikdy se neopustí, neboť je spojuje tajemství a poselství vesmíru.

Příběhy tajemné, strašidelné až hororové, kriminální, veselé i smutné a často i se sexuálním podtextem. Příběhy z dob pradávných, které se zachovaly v kronikách a v ústním podání i ze současnosti, které se přihodily obyvatelům obcí pod Liliovou horou, shrnula Říhová ve sbírce vydané v roce 2006 u olomouckého nakladatelství Fontána. Z ní tento článek ponejvíce čerpal.

Kniha oslovila i skupinu lidí z Vyškovska, kteří se zabývají ezoterikou, k založení webových stránek s názvem liliovahora.mysteria.cz.