Především tak dále upevňují už tak dost silné mezilidské a sousedské vazby a vztahy. „A je to jediný den, kdy můžeme chodit jako komedianti,“ říká dokonale nalíčená gejša, všechny ostatní dny v roce patnáctiletá Simona Janušová.

Vedle ní postává usměvavý komár, její bratr Pepa. Přestože je mu teprve třináct, na ostatcích byl už nesčetněkrát. Rejdění masek miluje. „Proč to musí trvat jenom jeden den,“ posteskne si.

Oběma sourozencům příprava masek, ač dokonale propracovaných, nezabrala moc času. Kostýmy jsou totiž putovní a dědí se v rodině. „Za gejšu šel před pěti lety táta, dnes je to ten velký medvěd,“ vysvětluje dívka. Ona sama jde v převleku už desátým rokem.

Ačkoli skutečné ostatky připadají na poslední den v únoru, nejblíže by tedy byla následující sobota, Miloničtí slaví o týden dřív. Je to spíš z organizačních důvodů. „Máme na starost čtyři vesnice, a hrajeme tak v podstatě měsíc v kuse. Na prvním fašanku jsme byli už před týdnem,“ popisuje nabitý program člen dechového souboru Kozlaňáci, jenž svou hudbou celý průvod doprovází, Blahoslav Frank.

Loni šlo třiadvacet masek, jak vzpomíná starosta místních dobrovolných hasičů, šestasedmdesátiletý Jan Slezáček. Právě dobrovolní hasiči, kterých je v malé obci přes čtyřicet, celou akci pořádají. Letos masek není méně. Ze Staré hospody, kde se lidé v převlecích od půl jedenácté dopoledne šikují, vychází konečně v jedenáct hodin teatrální průvod hýřící barvami. Vesničané si prozpěvují, tančí, smějí se mezi sebou a den v převleku si očividně užívají.

Zdroj: DENÍK/Adéla Jelínková

Mnoho z nich si vzájemně pomáhalo při výrobě masek. „Medvěda chlapi svařovali tři dny, je to celé z drátů. Hlavně hlava byla oříšek. Dalo zabrat, než byla tlama konečně správně otevřená,“ vzpomíná na patálie s výrobou medvědí masky Slezáček.

Veselá skupina v čele se čtyřmi muzikanty prochází ulicemi, kterými občas projíždějí auta. Vozy všechny kleopatry, gejši, veterináři, medvědi a doktoři se svými lascivně nalíčenými zdravotními sestřičkami bez milosti zastavují a obkličují. Většina zaskočených řidičů ráda Milonickým přispěje do nastavené kasičky. Potom můžou odjet.

Jídla je všude požehnaně. Před každým druhým domem je postavený stůl a na něm všechno, co lidová kuchyně představuje. Kolem průvodu obchází páni domů s talíři přeplněnými nejrůznějšími pokrmy, které všem kolem nabízejí. Nezdvořilé je odmítnou, hřích neochutnat.

A tak se všichni postupně ládují smaženými koblihami s domácími marmeládami, božími milostmi, koláči, slanými šneky, obloženými chlebíčky, jednohubkami, česnečkou, zapečenými brambory nebo třeba gulášem. „Kachní žaludek,“ hodnotí s úsměvem jídelníček lidí Slezáček.

Spolu s pokrmy se roznáší i pití. V mrazivém dnu něco na zahřátí lidé oceňují. Na domácí pálenky jsou místní zvyklí. „Měli jsme tu už ale třeba hosty, kteří naše tempo nezvládli. Museli jsme je potom domů svážet na trakařích,“ směje se starostka Milonic Jitka Chramostová.

Přestože ostatky znamenají oslavy konce půstu, v Milonicích se masopust od Tří králů nedržel. Celá akce je zde zažitá už desítky let, lidová tradice se slaví a ctí, tu církevní už dnešní lidé neřeší. Celou ji chápou především jako oslavu dobrého jídla, silného pití, tance, zpěvu, všeobecného veselí a hlavně společného vesnického soužití.

ADÉLA JELÍNKOVÁ