Ke koníčku patří velká dávka zvědavosti, historických znalostí a trpělivosti. „Třeba čtyřicetkrát narazím na hliníkovou zátku od hnojiva, než najdu něco cennějšího," tvrdí detektorista.

Historii oblasti hledání si předem nastuduje. „Než najdu vhodné pole, na kterém se v minulosti něco odehrálo, trvá příprava delší dobu. Teď nad ní občas strávím několik hodin, ve kterých si procházím, kudy se vojáci přemisťovali. Většinou už mám ale místa vytipovaná," prozrazuje nadšenec.

Kamila k detektoristice přivedl před sedmi lety jeho kamarád. Vždy ho bavila historie a hledání bere jako zajímavé trávení volného času. Zlákal k němu i svého švagra, se kterým v poslední době vyráží do polí. Zajímají ho hlavně možné nálezy týkající se Bitvy tří císařů. „Stačí mi vyjít na blízká pole, přes která tehdy vojáci prchali. Mám je prakticky za domem. Jiní na taková místa dojíždějí a mnohdy tráví hledáním i celý víkend, mně k takovému aktivnímu odpočinku stačí pár hodin," uvádí Zborovský.

Nejdříve si pořídil levný a méně výkonný detektor, přičemž hned při prvním hledání našel kulku. Podle něj to bylo štěstí začátečníka. V prvních dvou letech vystřídal čtyři detektory, než našel ten, se kterým je posledních pět let spokojený. Sem tam i teď najde nějakou munici nebo knoflíky z uniforem. „Knoflík objevím tak jednou za půl roku. Každý takový nález je pro mě historickým pokladem, jsem hrdý na každou maličkost. Když si člověk uvědomí, že je na sobě měli vojáci před asi dvěma sty lety a kolikrát byla pole přeoraná, případně kolik lidí na nich v minulosti knoflíky našlo a našilo si je na své kabáty, je skoro zázrak, když něco najde," popisuje obtíže pátrání nadšenec.

Módní záležitost

Za posledních sedm let podle něj detektoristů přibylo. „Stalo se to snad nějakou módou. Předtím jsem byl na poli sám a teď během chvilky potkám dalších deset," říká k nárůstu lidí se stejným koníčkem. S ostatními si na srazech uskutečňujících se po celé republice vyměňují své nálezy.

Záleží na tom, co kdo sbírá. „Jeden z nich pořádám i já. Jedná se ale o jeden z menších srazů, na který se sjedou známí z okolí. Na ty ostatní nejezdím," dodává Zborovský. Svou malou sbírku v minulosti obohatil i o pár kousků z internetových aukcí. „Udělal jsem to hlavně proto, aby objevené předměty zůstaly v Česku," dodává hledač. Úlovky přitom konzultuje hlavně se soukromými sběrateli. Jejich zpeněžení ale odmítá a lidi, kteří to dělají pouze s vidinou výdělku, odsuzuje.

Zborovský dodržuje Hledačovo desatero, které chrání jak místa, ve kterých se detektorista pohybuje, tak hledače samotné. „V tomto morálním kodexu jsou určitá omezení. Hledač například nesmí chodit pátrat na archeologická místa, jako je okolí hradů, nebo musí veškeré nalezené kovové předměty vzít pryč a díru po vykopání zahrnout tak, aby po prvním dešti nebylo poznat, kde ji udělal," vyjmenovává jedno pravidlo po druhém Zborovský.

Na ostří nože

Detektorista má na hledání i úsměvné vzpomínky. „Jednou mě z pole hnal člověk s tím, že je jeho. Nakonec jsem ale zjistil, že to není majitel, ale pouze další hledač, který si pole přivlastnil jako okruh pátrání," vzpomíná Zborovský.

Moc času mu však na jeho koníček nezbývá. „Od té doby, co mám rodinu a stavím dům, tak jsem hledání odsunul na druhou kolej. Určitě toho ale nelituji," prohlašuje s úsměvem. Rodina si na jeho koníček zvykla, takže když přeci jen detektorista nějaký čas vyšetří, vyrazí do polí.

Snem všech hledačů z okolí je nepochybně nalezení Slavkovského pokladu, který před necelými dvěma sty lety na jednom z bojišť zakopali ruští vojáci. Podle Kamila je však naděje na jeho nalezení mizivá. „Teorií se vykládá hodně. Jednou z nich je, že poklad kdysi našel vážanský sedlák, který náhle zbohatl. Tomu ale nevěřím. Pravděpodobnější je, že ho vojáci po válce odvezli zpět do Ruska. Pokud ho ale najdu, tak to s kamarády pořádně zapijeme," směje se hledač.

MARTINA JAROŠOVÁ