V pátek si nadšenci v uniformách zřídili ležení v Křenovicích. Nechyběly ani markytánky. „V Křenovicích vystupuji jako markytánka už podruhé. Ale letos máme poprvé pravý zásobovací vůz plný věcí, které by se vojákům mohly hodit. Jídlo, alkohol, tabák či teplé ponožky. Markytánky nebyly žádné lehké děvy, jak si lidé často myslí, ale obyčejné obchodnice,“ řekla dvacetiletá Pavla Eliášová z Kojetína, která díky členství v dobové skupině spojila své záliby v historii a divadle.

Zatímco důstojníci se hřáli v teple vojenského štábu a těšili se s částí ukradeného zlatého ruského pokladu, prostí vojáci mrzli venku. Snažili se zahřát u ohňů, popíjeli horký čaj i něco ostřejšího a žaludky plnili gulášem.

Po setmění zapřáhli vojáci za koňské spřežení kanón a průvod doprovázený dětmi s lampiony se vydal na kopec směrem k Prace zvaný Zlatá hora. „Nachází se tam největší hromadný hrob padlých v bitvě tří císařů. Jsou tam pochované až čtyři tisícovky vojáků všech národností,“ uvedl pořadatel Oldřich Bartošek.

Na pietním místě vystřelili vojáci čestnou salvu z mušket a kanónu a položili květiny. Ledový vítr štípal do tváří, a tak po ohňostroji účastníci spěchali domů.

Už v sobotu ráno ale francouzská vojska zamířila do Slavkova. Tam je čekalo přivítání vojevůdce. „Vivat la France! Vivat Napoleon!“ rozléhalo se slavkovským náměstím.

Stovky diváků se tlačily, aby alespoň koutkem oka zahlédli postavou malého, ale charismatického francouzského císaře Napoleona. Jeho postavu už třetím rokem sehrál americký herec Marc Schneider, který jakoby slavnému Korsičanovi z oka vypadnul.

Ne všichni ale hledali vojevůdce. Například mladík Jan Horáček z Bílovic se zvětšenou fotografií v ruce pátral po jednom z obyčejných vojáků. K jeho překvapení, se mu toho pravého skutečně ve vojenském špalíru podařilo objevit. „Když jsem byl dítě, tak se na Mohyle míru před více než patnácti lety moje maminka vyfotila s jedním z vojáků. Držela mě přitom v náručí. Díky tomuto zážitku jsem se o dobovou historii začal zajímat podrobněji a dnes se ze mě stal šermíř, který se specializuje na baroko,“ řekl Horáček, který se se znovunalezeným vojenským veteránem nechal na památku opět vyfotit.

Poté co Napoleon postavou sice malý ale s hromovým hlasem vojáky před rozhodující bitvou povzbudil, jednotky ze Slavkova odmašírovaly k Tvarožné. Čekalo je utkání s prusko-ruskými vojsky. V bitevní vřavě se ocitla kavalerie čtyř desítek jezdců na koních a bezmála tisícovka dalších uniformovaných členů klubů vojenské historie z řady zemí Evropy, například z Polska, Rakouska, Německa, Itálie a Maďarska.

„Druhého prosince 1805 po poledni se na Starých Vinohradech střetly elitní útvary armády, garda cara Alexandra a císaře Napoleona. Letošní ročník jsme věnovali právě tomuto střetu,“ přiblížil téma letošního ročníku bitvy Jakub Samek z Teamu Austerlitz 2005, který rekonstrukci pořádá již desátým rokem.

Tisíc nadšenců vojenské historie ze sedmi evropských zemí asi deseti tisícům diváků v sobotu v bitvě trvající hodinu a půl předvedlo, jak se početnější carova armáda naposledy pokusila zvrátit situaci a vzít Napoleonovi jeho vítězství. „I když Rusové byli ve značné početní přesile, po krátkém boji Napoleonovi ustoupili a jemu se tak uvolnily ruce proti levému křídlu spojenecké rusko-rakouské armády,“ vysvětluje průběh bitevní ukázky Samek.

Pozdně listopadové sychravé počasí s mlhou a blátem, které rekonstrukci doprovázelo, přihlížející neodradilo. Lidé přišli zachumlaní v zimních bundách i kapucích, mnozí si přinesli i deky. „I počasí bylo autentické jako při skutečné bitvě před dvěma sty třemi lety,“ srovnal organizátor Miroslav Jandora.
Na nástin bitvy u Slavkova přijel poprvé i Adam Marcinik z Prahy. „Líbilo se mi to, jen by mohlo být méně kouře a víc zraněných, které nikde nevidím,“ žertoval Marcinik.

Mezi dětmi měl nejvíce příznivců Napoleon se svojí armádou. „Fandil jsem modrým Franouzům, protože jsou dobří a kapitán Napoleon je chytrý,“ svěřil se třeba Jakub Vrchovský z Pozořic.

Letošní bitva pod kopcem Santon měla i jednoho raněného. Když se po skončení bitvy všechny tři zúčastněné armády přemísťovaly do tábora ve Tvarožné, uklouzl kůň jednoho z jezdců, přičemž oba upadli. „Naštěstí byl poblíž policista, který zastavil dopravu a nikomu se nic nestalo,“ přiblížil policejní mluvčí Aleš Mergental. Kůň vyvázl bez zranění, jezdec pád jen lehce pošramotil.

Někteří lidé promrzlí ze stání poblíž slavkovského bojiště odcházeli i během hodinové bitvy, jiní vlezlou zimu vyřešili zase popíjením svařeného vína u stánků. U jednoho z řidičů police naměřila až dvě promile alkoholu. Neukázněného řidiče, který projížděl kolonou vracejících se aut, si police všimla právě proto, že narazil do auta jedoucího před ním.

Skutečná bitva u Slavkova, která se stala po dlouhá léta symbolem Napoleonova triumfu a zapsala se do evropských dějin, se jak počtem nasazených sta šedesáti tisíc vojáků, tak i mrtvých a zraněných stala jednou z největších a nejkrvavějších střetů napoleonských válek.

Autorky: Šárka Dubská a Hana Fasurová