Tato tradice znovu ožívá díky folklorním souborům Trnka a Klebetníček z Vyškova, které i letos připomínají lidové tradice a zvyky.

Počasí jim opravdu přeje, takže když průvod v čele s trojicí dívek, které drží oblečenou figurínu na tyči, prochází městem, přidávají se diváci. Průvod je složený převážně z žen a dívek, chlapců je tam jen několik a vesměs do deseti let.

Figurína je oblečená do sukně, šátku a kolem krku má několikrát ovinutou šňůru z vyfouklých vajec. Obličej namalovaný nemá, snad aby se netvářila příliš smutně, když její brzká budoucnost obnáší svlečení a utopení.

Ani píseň, kterou průvod zpívá, jí mnoho nadějí neslibuje. „Smrt nesem z města, k potoku je cesta…“ zpívají ženské a dětské hlasy a nechávají lidi kolem představovat si, že to přesně takhle vypadalo i před sto padesáti lety.

Iluzi kazí jen auta, která po opuštění náměstí projíží kolem po silnici, a také blýskavý kolotoč umístěný kousek od řeky. Většina dětí se na něj jen toužebně dívá. Jiné, které nejdou v průvodu, ale drží je matky v náručí nebo je vedou za ruku v pozadí, se škemráním dožadují kolotoče. Zatím ale mají smůlu.

Průvod mezitím přichází až k mostu a děti i dospělí se lepí na zábradlí. Voda pod mostem je mělká, na utopení smrti a zahnání zimy však stačí. Dívky začínají figurínu odstrojovat a přitom jí nezapomínají zpívat, aby věděla, co ji čeká. Nakonec, když je úplně odstrojená a svítí bělobou, hází ji za stále víc sílícího zpěvu do vody. Následuje sprška výdutků vajíček, které se pak líně pohupují na hladině a nechávají se jen pomalu odnášet mírným proudem pryč.

Průvod se vrací na náměstí. Místo figuríny teď dívky nesou opentlený stromeček. „Chudák holka, musí mít úplně rozpíchaný obličej,“ lituje jedna z divaček dívku, která stromek drží. Je za ním totiž úplně ztracená a obličej má právě v úrovni spodních větví.

Když průvod prochází kolem kolotoče, většina dětí se znovu toužebně ohlédne a vůbec je nezajímá stromeček, který usekl Janeček, jak dospělé ženy usilovně zpívají. Prozatím však mají smůlu. Ještě je totiž čekají lidové tance u kašny na náměstí.

Ne všechny děti se však chtějí zapojit. Dívenka v kroji, asi šestiletá, usilovně pláče a hledá maminku. Na chvíli se nechá uklidnit, ale po několika minutách spouští znova. A když pak jedna z organizátorek pobízí všechny děti, aby se přidaly do kola, je vymalováno. „Já ne, já ne, já neee! Já tancovat nebudu!“ Malá odmítá a schovává se za matku. Nakonec vítězí a tancovat jít nemusí. Možná si to časem rozmyslí. Zima se totiž bude vracet pravidelně a vždycky bude potřeba se s ní rozloučit.