Jaká tři slova se Vám vybaví, když se řekne Vyškovsko?

Rodina, Drnovice a vojáci, protože tu kvůli nim bývá tolik zákazů, že člověk ani nemůže do lesa. Hlavně ale Drnovice, na ty mám krásné i špatné vzpomínky. První zkušenost s nimi byla z dob, kdy jsme patřili pod Chemapo, to byla fantastická éra. Z posledního místa jsme se dostali až na šesté. Byla to nádherná partie. Každý jsme byli z jiného koutu Československa. Špatnou vzpomínku mám na to, když nás potom prodali do Příbrami. Tím nás odsoudili k sestupu. Já jsem tu zůstal, do Příbrami bych nešel, to bych radši skončil s fotbalem.

 

Jaké je Vaše nejoblíbenější místo v regionu?

Nejvíc se mi líbí asi tady na Melicku. Pustiměř a také Radslavice, které trénuji už deset let. I okolní obce. Hraji nohejbal, to je jediný sport, který snad ještě můžu dělat. Jezdíme do Drysic, do Zelené Hory, do Radslavic. Říkám tomu melický grandslam.

 

Kdo je Váš životní vzor?

V první řadě rodina – otec, děda, strýc, máma. Jinak ve fotbale to byl stoprocentně Tonda Panenka. Fandil jsem kdysi i Spartě, když tam byl Honza Berger, protože jsem zažil stejného trenéra jako on - Jána Zachara. Toho vyhodili ze Sparty. Já jsem ho měl za trenéra jako sedmnáctiletý kluk, a nedivím se, že ho vypakovali. Byla to jedna z nejhorších zkušeností, ale přitom jedna z největších příprav do života. Říkal jsem si, že když jsem přežil jeho, tak už horší trenér nepřijde.

 

Jaký jste byl student?

Vždycky vynikající, úspěšný, výborný. Ne, školu jsem neměl rád. Záviděl jsem bráchovi, že šel na tří a půlletý obor. Pak rodiče řekli, že musím udělat maturitní obor, ještě za éry komunismu. Kvůli Třineckým železárnám – vyšší platová třída a takové věci. Dnes jsem rád, že mě k tomu dokopali a že jsem tu maturitu udělal, protože v dnešní době je člověk bez ní ztracený. Takže student  jsem byl špatný, dodělal jsem z povinnosti mechanika strojů a zařízení. Tu práci ale nemám rád, do železáren bych se určitě nevrátil. Radši jsem venku. Teď deset roků dláždím. Mým koníčkem je kuchyně. Chtěl jsem jít do Jednoty jako kuchař-číšník a potom dělat hotelovku, ale to mi zatrhli. Kdysi se rodiče s dětmi bavili trochu jinak. Ale jsem jim za to vděčný. Nevím, jestli by ze mě byl Pohlreich.

 

Kde jste potkal životního partnera?

Prvního partnera jsem potkal v Třinci. Tedy partnerku. Mám s ní dvě děti, Vojtu a Verču. Verča je starší, Vojtěch teď odmaturoval. Druhou partnerku jsem potkal v Drnovicích a s tou mám dvě dcery, které mají třináct a jedenáct let – Venďa s Valčou. Byla to láska tehdy a je to určitě životní láska teď.

 

Kde jinde než tady, byste chtěl žít?

Stoprocentně na horách, v lesích. Jsem z Beskyd. Nemám rád vodu, nerad se koupu, nerad ji piji. Takže moře nic, ale hory a lesy určitě. Závidím Messnerovi, který žije na horách. Do vesnice to má kolem pěti kilometrů. To bych ale musel mít úplně jiný život. Jsou to jenom takové sny.

 

Máte nějaké motto, kterým se v životě řídíte?

Ano, je od tetiček a od otce: Nečiň člověku to, co je ti samotnému nepříjemné. To je motto, kterým se řídím. Nevím, proč bych kradl a ubližoval někomu jinému, když je mi to samotnému nepříjemné. Co mi je příjemné, to se snažím dát ostatním lidem a to samé čekám od nich. Bohužel, ne vždy se tak stane.

 

Proč čtete Vyškovský deník?

Vyškovský deník si rád přečtu, protože žiji na Vyškovsku. Prozkoumám, co je tady nového. Nečtu často, ale k Vyškovskému deníku se dostávám asi nejčastěji, protože to je regionální tisk.