Etarea se měla stavět v 70. letech minulého století. Šlo o příměstské bydlení, ve kterém mělo najít domov až 135 tisíc lidí. Postavena měla být v podstatě jako nové město nedaleko Jílového u Prahy u soutoku Vltavy se Sázavou.
Šlo o zástavbu plnou zeleně, která by však nepostrádala znaky typické pro město – tedy i hlavní třídu, síť ulic a samozřejmě kompletní občanskou vybavenost. Počítalo se dokonce i s menší průmyslovou výrobou. To vše mělo být rozděleno třinácti rezidenčních oblastí.
Etarea v dokumentu Zašlapané projekty:
Za projektem stáli architekti Gorazd Čelechovský, Jaroslav Stehlík a Vladimír Sýkora. Využili i znalostí týmu složeného z asi padesáti expertů různých důležitých profesí, jako jsou zdravotníci, biologové, geologové, učitelé, prognostici, ale třeba i policisté a odborníci na sport a kulturu.
Zabývali se životním prostředím
„Lze říci, že v projektu Etarei se architekti skutečně stali koordinátory při tvorbě komplexního životního prostředí,“ uvedl student Univerzity Karlovy v Praze Jonáš Chmátal ve své diplomové práci Pojetí životního prostředí v expertním myšlení československých architektů 1960-1971.
Jonáš Chmátal čerpal mimo jiné z Archivu Hlavního města Prahy, kde je studie věnovaná projektu Etarea uložena.
Stavět se mělo celkem 30 let. Pokud by se tedy budování zahájilo začátkem 70. let, hotovo mělo být někdy kolem roku 2000. Z tehdejšího pohledu to bylo futuristické datum.
Z architektonického hlediska mělo jít o pestrou zástavbu různě velkých budov. Etareu by tvořily domy s více byty i samostatné rodinné domy. A bydlení mělo být větší, než byl tehdejší standard. Neměla chybět ani rekreační přehrada, dostatek služeb, rozsáhlé pěší zóny a síť cyklostezek.
Podzemní dráha i potrubní pošta
Dojíždění měla obstarat veřejná doprava. S centrálními částmi Prahy měla obyvatele Etarei spojit rychlodráha částečně vedená pod zemí, což mělo omezit hluk v okolí dopravní cesty. Osobní auta obyvatel měla parkovat pod zemí díky systému takzvaných carparků.
Důležitým dopravním prvkem měla být potrubní pošta s tím, že by doručovala zboží přímo do domů na základě objednávky, což by ušetřilo rezidentům čas.
Model města byl vystaven v československém pavilonu na Montreal Expo '67:
„Objednávky se zadávají vytočením číselného kódu přiřazeného požadovanému zboží, který je uveden v katalogu dostupného zboží. Za předpokladu, že zákazník má na svém účtu kredit, bude objednávka přijata a zboží automaticky odesláno z místního střediska. Doba dodání se odhaduje na 2,5 až 11,5 minuty v závislosti na vzdálenosti domu zákazníka od střediska,“ popsal Čelechovský ve svém odborném článku, který je dodnes dostupný na webu SpringerLink.
Potrubní pošta se měla používat i pro doručování pravidelných objednávek, jako jsou noviny a časopisy, a také pro doručování pošty. Systém měl dokonce sloužit i pro odvoz domovního odpadu.
Obyvatelé by spolupečovali o zeleň
„Velký důraz byl v projektu kladen na estetickou kvalitu, spoluzodpovědnost a vztah obyvatel k celkovému prostředí sídliště. Tomu měl napomoci záměr, že se obyvatelé budou spolupodílet na dotváření prostředí, zejména péčí o zeleň na některých veřejných místech a předzahrádkách,“ lze se dočíst v koncepci architektů Gorazda Čelechovského, Jaroslava Stehlíka a Vladimíra Sýkory, kterou pečlivě uchovává Archiv hlavního města Prahy.
Kateřina Jíšová jakožto archivářka Hlavního města Prahy v dokumentu série Zašlapané projekty doplnila, že lokalita Jílové u Prahy nebyla vybrána nahodile. „Jednalo se o již oblíbenou rekreační oblast Pražanů. Skončilo by tak víkendové dojíždění na chaty a chalupy, protože by na takovém místě už vlastně žili,“ uvedla v dokumentu s názvem ETAREA - sen o bydlení.
Nápad přišel ve špatnou dobu
Nápad bohužel přišel ve špatnou dobu. Přišel totiž rok 1968 - sovětská okupace a čas normalizace. Prostor pro neotřelé projekty najednou zmizel, místo toho se stavěly unifikovaná sídliště. Bylo to rychlejší, pohodlnější a nijak to nevyčnívalo.
„Pro otce to bylo velké zklamání, že celý projekt vyšuměl, přestože se za něj dočkal tolika ocenění a uznání,“ sdělila v dokumentu ETAREA - sen o bydlení Daniela Šromová, dcera architekta Čelechovského.
