Irena Obermannová (1962)
* spisovatelka a scénáristka
* Napsala řadu úspěšných románů, některé zpracovala do filmové podoby.
* Výběr z bibliografie: Frekvence tygra, Divnovlásky, Deník šílené milenky, Láska jako Řím, Tajná kniha, Dopisy Kafkovi

Můj táta tvrdil, že se raději nedotýkal ani jeho rukojeti, aby mě nepřevrhl, ha, ha, ha. Sotva se prý ke kočárku přiblížil, začala jsem strašně vřískat. Říkal to hrdě, protože jako správný muž věděl, že to nejlepší, co může pro své dítě udělat, je přenechat veškerou péči o něj jeho matce.  Vyprávěl to pro pobavení svým kamarádům a kamarádkám a pamatuji se, jak se tomu všichni smáli. I mně to připadalo vtipné a sympatické. Ale když si představím, že by něco takového vyprávěl nějaký mladý muž dnes, myslím, že by to nikomu moc vtipné nepřišlo a posluchači by cítili jediné - trapnost.

Když jsem s kočárky jezdila já a mé kamarádky, tatínci se k nám občas připojovali, aby vystavili na odiv svoji otcovskou lásku. Pokud ale dítě v kočárku plakalo, shýbala se k němu matka. A že by s kočárkem naši muži nějak zvlášť jezdili  i sami, to se říct nedalo, leda tak na pivo do zahradní restaurace. Dnes je situace naprosto odlišná, v Praze jsem tuhle napočítala počet žen a mužů, kteří tlačí kočárek půl na půl, dokonce to bylo o jednoho tatínka víc.

Spisovatelka Irena Obermannová: Švejci na ústupu. Česká národní povaha se mění

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.

Domnívám se, že to vypovídá o světě mnohem víc než velké dějiny. Jsou lidé, kteří považují kočárkový jev za známku degenerace mužského pokolení. Já si spíš myslím, že je to známkou toho, že svět je v pořádku, že pokud by byla nedejbože válka nebo jiná pohroma, možná by u dětí zase zbyly jen ženy. Ale co když je náš vztah ke kočárkům jakousi prevencí války, co když je v důsledku mnohem důležitější než jsme si dosud připustili? Třeba se jednou bude ve školách vyučovat i historie našeho vztahu k dětem, k rodině.

Nedávno jsem jela na kole se skupinkou mladých lidí a jeden tatínek za sebou táhl ke kolu připevněný cyklistický kočárek. (pro podobné vychytávky mám jeden termín-  kočárek s vodotryskem. Sledovat jejich technický vývoj by vydalo na samostatný článek). Hledali jsme jinou spřátelenou cyklistickou skupinku, její členové nám posílali takové ty špendlíky na mapě, kde jsou. Tatínek vezoucí za sebou dítě se pokoušel podle nich jet, ale zabloudili jsme.  Když jsem je konečně našli, muž o generaci starší, který opustil svou rodinu a nikdy nevozil své děti v kočárku se pokusil ho zesměšnit: „Co jsi to za chlapa?“ „Jsem chlap, co neumí číst v mapách,“ odpověděl mu mladý otec se stejnou hrdostí, jako když můj táta vyprávěl, jak se kočárku ani nedotkne. Všichni se zasmáli. Kromě toho starého dinosaura.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.