Tři Rusové a jeden Bělorus nastupují v dresu kazašského klubu Tobol Konstanaj proti domácí Plzni v odvetě fotbalové Evropské konferenční ligy. Všude jinde by to bylo normální, u nás o tom rozhoduje vláda. Ta totiž zakázala ruským a běloruským sportovcům vstup do země jako odvetu za útok proti Ukrajině.
Tak přišly o pražský turnaj tenistky. Tentokrát kabinet udělil fotbalistům výjimku. I dítě tu vidí nespravedlnost. Tenistky nereprezentují své národy či státy, hrají za sebe a v neutrálních barvách. Tenisová federace jim umožňuje startovat na všech turnajích.

Proč jsme tak přísní? A někdy „krutopřísní“.
Umělců se zákaz netýká, přesto politici víc než důrazně doporučili pražskému Obecnímu domu, aby již připravený koncert operní pěvkyně Anny Netrebko zrušil. Vtipálci oprávněně mluví o tom, že si operymilovné obecenstvo rádo připlatí, protože pojede za obrovskou hvězdou do milánské Scaly nebo do Vídně. Tam totiž koncertovat může.
Solidarita se zákeřně přepadenou zemí, která se brání agresorovi, je skvělá věc. Jenže zákazy, o nichž píšeme, ničemu nepomáhají. Navíc působí přepjatě.
Kdyby se týkaly sportovců, kteří zplna hrdla oslavují Putina a jeho válku, byly by pochopitelné. Teď ale postihují ty, kteří si vydělávají peníze na sportovním poli.

Sankce se mají týkat viníků a jejich podržtašků. Ne celého národa, byť v něm vládne barbar. Sovětský svaz páchal přinejmenším stejné hanebnosti jako Putin a Československo při tom tvrdilo muziku.
Žádné sankce pro jejich reprezentanty nebyly. A tak mohl třeba důstojník armády připravené k útoku Emil Zátopek vyhrát olympiádu.
Plošné zákazy nemají být ani teď. Vláda, jejíž podpora Ukrajiny si zaslouží úctu, v tomto chybuje.