Virus se může projevit až v příštích čtrnácti dnech, na kolik byla ostatně stanovena délka ochranné karantény. Na Slovensku do ní na vrcholu koronakrize posílali všechny, kteří přijeli zpoza hranic. Miliony z nás, kteří jsme v minulých týdnech přišli do kontaktu byť jen s jediným člověk bez roušky, mohou být přenašeči. Nevědomými, neúmyslnými, ale přesto můžeme přenášet koronavirus.

Hranice mezi rizikovým a normálním bezpečným chováním je velmi tenká.

Vojtěch znovu zavádí roušky. Jen někde a správně

Je rizikovější jít na jedno do hospody, dojít si zaplavat na zaplněné koupaliště, oslavit s příbuznými narozeniny? Nebo pracovat dnes už v klasické kancelářské budově, kde první, co se v letním počasí udělá, je to, že se pustí klimatizace, spolehlivý přenašeč koronaviru? A jak se postavit k tomu, že si váš potomek vydělává na brigádě jako číšník v restauraci, kde jsou po koronavirovém úhoru nadšeni, že mají konečně plno? Má se člověk cítit jako koronavirový zločinec, že se vydá k moři do Chorvatska? Když výstup na Sněžku s kámoši z Ostravska může být stokrát rizikovější než večeře na nábřeží v Pule?

Já se třeba jako koronavirový zločinec necítím, byť jsem byl v minulých dnech ve Vídni, která rozhodně není koronaviru prosta. Má osobní hranice se ale i v rakouském hlavním městě objevila, když jsme minulý pátek vyrazili s přáteli do Bermudského troj-úhelníku, proslaveného kousku staré Vídně, kde jsou bary, hudební kluby a diskotéky.

Byla tam ten večer hlava na hlavě. Podívali jsme se na sebe s našimi rodinnými přáteli a pak někdo řekl: „Do toho nejdeme.“ Nikdo z nás neodporoval, protože co je moc, to je moc.

Ale je otázkou, jak by se v podobné situaci rozhodli naši náctiletí potomci, zvláště posilněni trochou alkoholu. Nebo v situaci, kdy by k tomu kráska z pláže podotkla: „A ty si se mnou tedy nepůjdeš zatancovat? Já bych tak chtěla…“

Sci-fi Nákaza v Moravskoslezském kraji

Zákeřný virus, který se poslední týdny tváří, jako by přestal zabíjet, dokonce to vypadá, že ani onemocnět vlastně nemusíte, tu tady s námi ale je dál.

Všichni víme, že znovu zastavit život na týdny a měsíce už nepůjde, že na to nemáme, pokud se nechceme zruinovat na generace dopředu. Ale lék ani očkovací vakcína tu stále nejsou a přes sprint desítek farmaceutických firem zřejmě asi ještě nějaký čas nebude.

Rozdělená společnost

Společnost se ale už nyní začíná nebezpečně štěpit na ty, kteří více, než se bojí, chtějí znovu naplno žít. A na ty, kteří se víc bojí, často i o život. Napětí zvyšuje to, že vláda, premiér Andrej Babiš a prezident Miloš Zeman Čechy rozdělují. Jejich odpůrci, kterých je polovina národa, jim už dnes nevěří ani nos mezi očima. A proto nevěří ani tomu, co říkají a konají kolem koronaviru. S novým pravděpodobným utažením šroubů, nedejbože kolapsem ekonomiky, se zvyšuje možnost, že se tento uměle vykopaný příkop prohloubí. Že se společnost rozdělí na koronavirové „vrahy“ a „oběti“.

Hygienička, která neumí mluvit, neodstoupí

Pokud tomu chceme zabránit, začněme každý u sebe. Méně riskujme, více se starejme o zdraví, zhubněme, nekuřme, sportujme, myjme si ruce, a ano, nosme i roušky, kde je to třeba. Buďme k sobě ohleduplní, ale i tolerantní, mysleme na druhé, naslouchejme autoritám, nikoli žvanilům. I kdyby žádná druhá vlna viru nepřišla, může to pomoci. Nám a naší zemi.