Takový osud zažili komunisté v mnoha zemích Evropy už mnohem, mnohem dříve. Byly však země, kdy byli v devadesátých letech i později naopak mnohem úspěšnější. A to tím, že se dokázali jednoznačně rozejít se svojí totalitní minulostí a stát se jako v Polsku, Maďarsku a částečně i na Slovensku silami, které své země dostaly do Evropské Unie a NATO.

Čeští komunisté se naproti tomu usídlili v opozici a to i vůči západnímu směřování České republiky. A zdálo se, že svých deset, někdy i patnáct procent budou mít navždy. Členská i voličská základna jim sice stárla, ale daleko pomaleji, než si kdo dokázal před třiceti lety představit. Přispěla k tomu i hra na nacionální a společensky konzervativní notu, od oficiálně krajně levicové strany nevídaná.

Zcela nepochopitelnou, zvláště zpoza českých hranic, se ale stala podpora této oficiálně stále antikapitalistické strany menšinové vládě v čele s oligarchou, dolarovým multimiliardářem a čítankovým příkladem velkokapitalisty z komunistických čítanek Andrejem Babišem.

Pravda KSČM se tím sice dostala k největšímu podílu na moci od voleb v roce 1990, ale ztratila veškerou svoji, byť pro mnohé podivnou, důvěryhodnost. Svojí mesaliancí s Babišem a jeho hnutím dala KSČM svým voličům signál, ať volí raději ANO, protože to jim dá to, co jim KSČM jen slibuje.

Je rok před volbami a katastrofa v krajských volbách přišla zřejmě příliš pozdě na to, aby se KSČM samostatně dokázala zachránit. Někdo si řekne, že komunistů nebude škoda. Jiného ale napadne, že levicová strana pro lidi starší 30 let (tedy nevoliče Pirátů) by mohla v téhle zemi chybět. A že nějaké spojenectví podobně se v problémech topících sociálních demokratů, menších moderních levicových skupin a zbytků své totalitní minulosti zbavené KSČM by možná dávalo aspoň trochu smysl. Rozhodně větší, než pokud se v příštích volbách definitivně rozdrcení komunisté stanou marginální podmnožinou Babišova ANO.