Kliknutím zvětšíteDějinná křižovatka. Silný, ale abstraktní pojem. Nacházíme se na ní, a pokud ano, jak konkrétně ovlivní život každého z nás? Nabízím dva pohledy, z úplného vršku i zcela zdola.Na včerejší mimořádné sněmovní schůzi, na níž se ve zrychleném režimu projednávaly Lex Ukrajina a přidružené normy, si vzal slovo ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS).
Uvedl, že každý národ má ve své historii určité okamžiky, kdy si musí zasloužit nárok na svou existenci. V krajním případě ho stvrdit životy na válečném poli. A v jaké situaci jsme podle šéfa justice my?
„Bojovat ochotni nejsme. Když nedaleko od nás krvácí Ukrajina, je pudem sebezáchovy jí vytvořit týlové zázemí tak, aby její vojáci měli postaráno alespoň o své ženy a děti, ať je jich už jakékoli množství. Pokud jsme národ, který jenom proto, že se najednou zdraží benzin či rohlík, začne přemýšlet o tom, že se na svoje dějinné poslání a nárok na existenci může vykašlat, pak, ovládne-li tento názor naši společnost, si fakt nejsem jistý, že nárok na existenci máme.“
Blažek je přesvědčen, že když tuto roli nezvládneme, můžeme se „naprosto klidně, a možná oprávněně, stát dalším úspěšným cílem Vladimíra Putina“.
Šéf klubu TOP 09 Jan Jakob rozrušeně podotkl, že pomoc uprchlíkům a českým občanům nejde proti sobě: „Všechna opatření, která vláda, my, obce a kraje dělají, činí ve prospěch našich lidí. Pokud nepomůžeme uprchlíkům z Ukrajiny, budeme sami ohroženi.“
Den předtím jsem vyslechla hlasitý rozhovor skupinky bezdomovců poblíž metra Háje: „Už toho mám dost. Furt samí Ukrajinci. Já chrápu na ulici v papundeklu, zatímco oni se roztahují v hotelecha nosej jim tam snídani do postele.“ Pozorovala jsem okolí. Kolemjdoucí nepříliš vábně vonící spoluobčany většinou míjejí obloukem, tentokrát se zastavovali a pokyvovali. Někteří. Občas.
Nemám sebemenší pochyby o pravdivosti Blažkových slov. Putinovi by nejvíc hrálo do karet, kdyby migrační vlna Evropu rozklížila a postupně ji dovedla k závěru, že obětovat Ukrajinu vlastně není až tak špatná myšlenka.
Jenže to se stát nesmí, jak nám velí historická zkušenost. Před 84 lety západoevropští státníci uvažovali stejně, nabídli Hitlerovi kus Československa, ale zastavit ho nedokázali, jen povzbudili jeho zvrácené choutky na ovládnutí světa. „Měl jsi možnost vybrat si mezi válkou a hanbou. Vybral sis hanbu, a budeš mít válku,“ pravil po podpisu Mnichovské dohody Winston Churchill směrem k premiéru Nevillu Chamberlainovi.
Appeasement není řešení ani dnes, ale toto konstatování samo o sobě nestačí. Je nezbytné detailně a trpělivě mluvit nejen o podstatě světa, jež se napadením Ukrajiny změnila, ale také o zcela praktických věcech. Třeba o výstavbě uprchlických táborů, protože hoteliéři nejsou charitativní instituce a 180 korun za lůžko od státu je prostě málo na jejich ekonomické přežití.
O přezbrojení armády, která podle náčelníka Generálního štábu Aleše Opaty potřebuje lehké, střední, těžké i speciální síly. „Je třeba si na rovinu říct, že příštím strategickým šokem může být skutečnost, že se sami Evropané budou muset bránit v masivním vojenském střetu,“ řekl.
Musí se hovořit o výši humanitárního příspěvku, neboť 5 000 korun nebude pro běžence bez práce na měsíc stačit. O rozsáhlé zdravotní péči včetně praktiků, pediatrů, gynekologů či dětských psychologů, jak o tom mluvila poslankyně ANO Věra Adámková.
To všechno a spousta dalších věcí půjde na úkor obyvatel ČR.
Je to povrchní, avšak pragmatická individuální optika. Opovržlivé odsudky ji nezlomí. Je na politicích, aby český národ přesvědčili, že bojuje o svou existenci a vskutku se nachází na dějinné křižovatce.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
