Po dvanácti hodinách na nohou se tělo i mozek vehementně domáhají spánku. Ale musí ještě počkat. „Obrovský shon a stres. Po noční jsem ještě musela o školy, protože výuku jsme měli prezenční. Nebylo to ideální. Ale chtěla jsem pomoct. Vnímala jsem to jako svou povinnost,“ popisuje svou dobrovolnickou anabázi ve Fakultní nemocnici u svaté Anny čtyřiadvacetiletá Slovenka z Dolného Kubína Ivana Diešková.

Jako dobrovolnice se přihlásila na začátku října. Do nemocnice nastoupila přibližně o tři týdny později. Chodila především na noční. „V první vlně jsem byla na Slovensku. Trávit čas s rodinou bylo super, ale přišlo mi, že ničemu nepomáhám. Přitom bych jako medička mohla. Tentokrát jsem si řekla, že přiložím ruku k dílu,“ líčí sympatická Slovenka.

Zdroj: DENÍK/Archiv

Jako studentka medicíny měla Diešková na starosti především sanitářskou práci. „Medik totiž nic moc dělat nemůže. Tak jsem dezinfikovala všechno možné. Boxy s covid pacienty, štíty, brýle, boty. Podávala jsem obvazy, chodila se vzorky. Prostě byla k ruce. Panoval tam šílený shon a stres,“ vzpomíná.

Pracovala na jednotce intenzivní péče spojené s urgentním příjmem, kam se posílají nejtěžší případy. A ne vždy se uzdraví. „Byli tam hlavně covid pacienti, ale postupně začali přibývat i necovidoví. Dost rychle se to tam točilo. Někdo umřel a hned se místa naplnila znovu,“ krčí smutně rameny Diešková.

Za měsíc a něco v nemocnici strávila přes 180 hodin. Mnohdy adrenalinových. Zejména jedna středeční noc se mladé medičce vryla do paměti. Ležícího pacienta totiž postihly silné křeče. „Celé oddělení se zalarmovalo, museli jsme s ním na tomografii. Jenže v takovém případě s sebou vždy někdo musí vzít velký resuscitační ruksak, kdyby se něco pokazilo. Většinou ho nese zkušený člověk, který s ním už zacházel,“ vzpomíná.

Tu noc tam však nikdo takový nebyl a těžký ruksak padl do náruče Dieškové. „Cítila jsem velkou zodpovědnost, kdyby se něco semlelo, měla bych v rukách lidský život. Byla jsem jako na trní. Při cestě se ale nic nestalo a tomografie nakonec ukázala, že pacient prodělal mrtvici,“ popisuje.

Kromě noci však pamatuje i následující ráno. „Člověk vidí, v jakém jsou ti pacienti s těžkou formou nemoci stavu, pak jde po službě na zastávku a pozoruje, že si někteří ani neumí nasadit roušku nebo vykřikují, jaký je covid výmysl. To jsem opravdu tiše zuřila,“ svěřuje se.

Výstava Robot 2020 v brněnském Technickém muzeu.
Setkání s Terminátorem i Golemem v Brně: s roboty si popovídáte či vás nakreslí

Přestože žila v konstantním stresu, měsíc se pořádně nevyspala a dva a půl měsíce neviděla rodinu, snaží se na celé situaci hledat i pozitiva. „Je to obrovská zkušenost do budoucí praxe. Nedělám si iluze, že mé první doktorské roky budou jiné. Zhodnotím, co jsem se naučila. Navíc o působení na Áru jsem přemýšlela už dříve. Teď sem si to vyzkoušela a utvrdila se, že bych to chtěla dělat,“ zamýšlí se medička.

Od včerejška už v nemocnici nepůsobí a snaží se dohánět učivo i spánkový deficit. S odevzdaným povzdechem sleduje i debaty, které kolem koronaviru panují. „Covidu je jedno, jestli na něj věříte nebo ne. Nesmíme to brát na lehkou váhu. Už kvůli našim nejbližším. Chovejme se zodpovědně. Ve finále je to o nás všech,“ apeluje Ivana Diešková.