Dovolte abych se s Vámi čtenáři podělil o vzpomínky na svoji první cestu na „západ“ v době, kdy to bylo zcela neobvyklé a podniknutí cesty stálo mnoho úsilí zejména překonáním mnoha úředních šimlů. Kořeny mojí první cesty do této ostrovní říše pochází z doby studia na Obchodní akademii  v Prostějově. Dnes již legenda profesorského sboru této školy pan profesor Peňás se nám po dobu takřka čtyř let snažil vštěpovat jazykové znalosti mimo obligátní ruštiny také něco znalostí z angličtiny. Chtíc podpořit náš zájem o studium tohoto jazyka (kdepak nás před více než čtyřiceti lety napadla potřeba znalosti angličtiny jako nutnost ovládání počítačů ), vyzval naši anglickou skupinu, abychom si přinesli do jedné z předvánočních hodin pohledy Prostějova, na které napíšeme naše vánoční pozdravy. I stalo se.

Příští lekci jsme ze školní tabule opisovali na pohledy jednotný text: „A very mery Christmas and happy new year wisch You" a následovala adresa pisatele a pisatelky. Tyto pohledy pak pan profesor Peňás hromadně odeslal svoji kolegyni do anglického města Worthing, která je rozdala svým žákyním a tak jsme získali své první „pen friend“ – přítelkyně k dopisování. Pravda korespondence nebyla nijak bohatá a odpovídala našim znalostem tohoto poměrně složitého jazyka. Já jsem měl ale štěstí, protože si můj pohled „vylosovala“ Helen Stacey z jihoanglického hrabství Sussex. Díky podstatně lepším znalostem angličtiny mé starší sestry, jsem si dopisoval poněkud častěji než ostatní spolužáci a došlo i na drobné výměny dárků. Dodnes si pamatuji na dárek ve formě nádherné barevné publikace o skupině Beatles, která šla z ruky do ruky a dnes již bohužel nevím, v které ruce nakonec skončila. V průběhu dalšího studia jsme se svým spolužákem dokonce spřádali plán, že se za našimi přítelkyněmi vypravíme. Abychom nezatěžovali rodinný rozpočet našich rodičů, vyřídili jsme si pracovní brigádu v lese a teprve potom jsme začali vyřizovat pasové formality.

Vyřízení těchto formalit se v té době ukázalo jako nepřekonatelné a tak jsme od naší návštěvy museli upustit, stejně jako pak naše přítelkyně od návštěvy tehdejšího Československa. V roce 1967 jsme zdárně propluli maturitou a ukončením studia se u většiny spolužáků ukončilo i dopisování s našimi přítelkyněmi. Zřejmě jako jediný jsem v této aktivitě vydržel a tak legenda bedihošťské pošty - paní Konečná a mě neznámý anglický pošťák - čas od času doručovali naši korespondenci. Touha navštívit kolébku konzervatismu však ve mne stále žila. To už si ale moje sestra dopisovala se sestrou moji přítelkyně Helen - Margaret a Pražské jaro roku 1968 nám dávalo jakousi naději, že bychom mohli přece jen vycestovat společně.

Navštívil jsem proto příslušné úřady a pídil se po možnostech vycestování. Nejprve jsem ale musel doložit pozvání od mé přítelkyně a jejich rodičů, že se o nás postarají v době našeho pobytu v Anglii, dále vyřízení vstupních a tranzitních víz přes Německo, Belgii atd. No a když už to bylo všechno nadějné, začal jsem uvažovat o způsobu dopravy. Leteckou dopravu jsem vyloučil nejen z důvodu finančních.  Vzhledem k tomu, že jsem byl dítě nádraží a lásku k vlakům jsem získal od nezapomenutelného přednosty zdejší stanice pana Čermáka a posléze pana Černého, zvolili jsme dopravu vlakem. Z hlediska devizového vybavení byla cesta z dnešního pohledu docela komická – na takřka třítýdenní cestu jsme dostali každý ekvivalent 20 DM, což se rovnalo 3 Librám sterlingů! (jeli jsme na pozvání přátel) Přišel červencový den „D“ rok 1968 a my jsme se nočním motoráčkem ve 3 hodiny ráno hodin vydali směr Olomouc a Praha. Rozespalý průvodčí motoráku byl docela v šoku, když jsme mu předložili jízdenky „Bedihošť – London-Victoria station“ a nevěděl pořádně kde je má štípnout. Skutečnost, že to udělal špatně, jsme zjistili až při zpáteční cestě. Ale chodil pak důležitě po vagonu a hlásil cestujícím, že veze pasažéry do „Londonu“.

Hladoví, žízniví, ale šťastní, jsme dojeli přes Frankfurt, Mainz a Brusel až do belgického Ostende, kde jsme přestupovali na loď, která nás převezla přes kanál La Manche do Doveru. Cesta z Bedihoště sem trvala asi čtyřicet hodin. Plavbu popisovat nebudu, neboť je spojena s našimi zcela vyprázdněnými žaludky a trochou závisti k rackům, které krmili majetnější cestující suchary zakoupenými v lodním freeshopu. My jsme opatrovali svoje jmění tří liber jako oko v hlavě na nejhorší časy. V Doverském přístavu nás už očekávali naši dopisoví přátelé. Už ani nevím jaké jsme měli poznávací znamení, neboť jsme se znali jen z fotografií. Přivítání bylo opravdu srdečné. Jen ta angličtina zabarvená jihoanglickým slangem, že by možná i pan profesor Peňás měl trochu problémů. A tak jsem po očku pokukoval, zda loď je ještě v přístavu a v případě nouze skočím zpět na loď a jedu zpět!

Odjeli jsme vozem směr náš nový domov a na prvním parkovišti naše hostitelka připravila něco mezi lunchem a dinnerem tedy obědem a večeří zkrátka typický anglický „picknick“. Padalo to do mne jako do hluboké hradní studny. V podvečer jsem byl již u mé přítelkyně Helen a jejich rodičů, zatímco moje sestra zase už byla v rodině její sestry Margaret. Byl jsem odkázán na chabé znalosti mé školní angličtiny. Chrlila se na mne řada informací a byl jsem pěkně zmatený. Napadlo mne otevřít láhev slivovice, požádat o skleničky do kterých jsem nalil tento moravský mok a plynnou angličtinou jsem pronesl větu „It is czech whisky, to your health“ a hodil obsah na ex do sebe. To stejné po mém vzoru udělali mí angličtí přátelé. Nečekali tu sílu a asi 10 minut se z toho vzpamatovávali a já jsem získal čas na rozmyšlenou co dál.

Nakonec vše dobře dopadlo, prožili jsme zde nezapomenutelných krásných 14 dnů, navštívili jsme známá místa a nejen v Londýně. Mimo jiné jsem musel v nově otevřené sportovní hale v Brightonu předávat své bruslařské umění na vypůjčených „kolumbuskách“ svoji přítelkyni Helen a dalším. Netušil jsem, kam až se dostanu se zkušenostmi ze stadionu od bedihošťské sokolovny. Dny rychle plynuly. Pražské jaro nabíralo na tempu, události u nás jsme sledovali v anglické televizi a dědeček mé přítelkyně Helen – aktivní účastník I. světové války mi nabídl, abych zůstal v Anglii, neboť to u nás nedopadne dobře, že k nám přijedou „spojenecká“ vojska. Poděkoval jsem za tuto nabídku, ale bylo mi jasné, že jsem Čech – Moravák a tím chci také zůstat.  Dny našeho pobytu se naplnily a naši přátelé nás odvezli k vlaku do Londýna na Victoria station. Zde jsme si negativně vzpomněli na našeho průvodčího z našeho motoráčku. Anglický průvodčí nás nechtěl do rychlíku pustit, neboť jsme měli zpáteční jízdenku štíplou již od toho našeho! Jen díky pochopení a zákroku našich přátel se situace vysvětlila a mohli jsme nastoupit a šťastně dojet do rodné vísky Bedihošť. Tyto vzpomínky se mi často vrací zpravidla při plánování dovolené a také to, že asi za 10 dnů od našeho návratu k nám ta ozbrojená návštěva skutečně přijela.

Jen na závěr chci vzpomenout, že tehdejší zpáteční jízdenka Bedihošť – Londýn stála asi 490,- koruna mám ji schovanou jako vzácnou relikvii! Rok na to přijeli naši přátelé na oplátku k nám a snažili jsme se jim oplatit jejich pohostinnost u nás. Další naše cesta do Anglie vedla v roce 1979 a vzhledem k cenovému vývoji zahaničního jízdného (Jízdné už bylo kolem 4 000 korun na osobu) jsme se rozhodli podniknout tuto cestu naším rodinným vozem Trabant Kombi a musím konstatovat, že cestu přes Kanál měřící takřka 6.000 km zvládl trabantík na jedničku s hvězdičkou včetně průjezdu Paříží, Bruselem, Oxfordem a dalšími úžasnými městy. Ale o tom třeba někdy příště. Snad jen tolik, že naše přátelství trvá dodnes! No a na závěr vzkaz našim mladým spoluobčanům: pořekadlo „kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem,“ platí dnes mnohonásobně víc!!!

VÁCLAV ADAM