Jak popíšete sám sebe ve třech větách?
Vysoký, štíhlý, krátké vlasy a vousy, lenonky…Introvert, melancholik říznutý cholerikem…Mám rád literaturu faktu, miluju klasickou hudbu a operu, výlety do přírody, něco kutit na domku.

Jak dlouho působíte v Charitě a jak jste se k této práci dostal?
Do vyškovské Charity jsem přišel v den, kdy přišel koronavirus do naší vlasti, tedy 1. března 2020. Pracuju jako vedoucí a sociální pracovník pečovatelské služby – „dva v jednom“, jak říká moje kolegyně. Fakticky ale jako „tři v jednom“ – ve dnech personální nouze dělám i pečovatele v terénu. Terén je také naše pracoviště, tedy domácnosti našich klientů, převážně seniorů, kteří s naší pomocí mohou i nadále žít doma i přes různá omezení, která jejich věk či nemoci přináší.
V sociálních službách pracuju od roku 2006, ale většinou šlo o služby pobytové. Nejdřív práce s vozíčkáři v Diakonii na Slovácku, potom v malé neziskovce v Brně a nakonec práce v domově pro seniory. V době, kdy jsem uvažoval o odchodu z domova pro seniory, jsem dostal nabídku z Charity. Viděno zpětně, vše bylo tak, jak mělo být.

Co vás mile nebo naopak nemile překvapilo?
Mile – kolektiv jak vedení, tak týmu pečovatelek. Velmi milé a vřelé vztahy. Musel jsem si na to zvykat, že to není hrané, že je to doopravdy. Pořád si to moc užívám.

Nemile – vlastně nic. Musím hodně srovnávat vztahy a pracovní podmínky tady a ve své bývalé práci a proto opravdu nic. Snad jen, že mi trochu chybí ta práce s vozíčkáři.

Co vás na práci baví a naplňuje?
Moje práce má dvě roviny, práci s klienty a s týmem pečovatelek. Hodně mě baví ta práce s týmem, máme tu teď vážně skvělé lidi, je to radost s nimi pracovat a zkvalitňovat naši službu.

V čem vidíte největší přínos ve vaší práci?
Na okrese Vyškov působí další tři terénní pečovatelské služby, v Ivanovicích, Vyškově a Rousínově. Ty ale působí jen na území svých měst. My jediní děláme i všechny ostatní obce.

Jaký je váš běžný pracovní den?
Na šestou ráno do práce zkouknout poštu, potom oškrábat auto a ještě za tmy vyrazit do kopců směr Podomí za naší klientkou. Po návratu udělat rozpis služby na další den, papíry, telefonáty, maily. Ale nyní, v době covidu, to může být také celý den v terénu. Nikdy nevím, kolik mi další den přijde lidí do práce a protože většina našich pečovatelek jsou mámy od rodin s malými dětmi, je to o to složitější. Dělat dlouhodobější plány ztratilo smysl.

Podělte se s námi o nějakou pěknou příhodu z praxe?
Jinými slovy o veselou příhodu z natáčení? Jednou jsme přijeli na první návštěvu/sociální šetření k paní, s kterou to bylo domluvené, věděla o nás. Měli jsme se domlouvat na tom, co by od nás potřebovala a jestli k ní budeme jezdit. Paní nás přivítala, posadila ke stolu v kuchyni, nadechla se a na jedno jediné nadechnutí začala mluvit a mluvit a mluvit. Po půl hodině jí dech došel a ona se nás zeptala: „A kdo vy jste a proč jste přišli?“ – Málem jsme s kolegyní umřeli smíchy.

BARBORA NĚMČÁKOVÁ

Charita Vyškov