Jako fanouška silových sportů mě vždy fascinovalo, když člověk dokáže překročit svoje hranice, vystoupit z komfortní zóny a vytěžit z potenciálu lidského těla maximum. Takové odhodlání však nemá velké procento lidské populace. Rekreační cvičenci sice s úctou přikývnou, ale sami se do těchto nepříjemných situací raději nepouštějí a řadí se pak do pozice pozorovatele.

Pak jsou tu tací, kteří se svými výkony umí přiblížit profesionálům, ale z dlouhodobého hlediska by to jejich tělo, bez podpůrných látek, nedokázalo snášet. A na tyto cvičence Slovanským Silovým Kláním cílím.

Podstata klání spočívá v tom, aby normální cvičenci, kteří mají sklony k tomu zvednout o něco víc, ukázali svou sílu ve funkčním provedení. Že člověk necvičí pouze kvůli tomu, aby dobře vypadal, ale aby měl sílu pohnout s něčím, co má nějakou váhu, držel tělo ve funkčním stavu a hlavně dokázal samotnou sílu použít i v životě.

Mým cílem není, aby se na klání závodníci předháněli v osobních PR a zvedali maximálku na mrtvý tah, nebo aby dokonce ani těžkou osu nezvedli. Chci je dostat do takové stresové situace, kdy zjistí, že ti, kteří stojí proti nim, jsou na tom klidně silově stejně a musí se s nimi vypořádat jak v síle, tak v rychlosti a výbušnosti.

I pro diváky je to větší podívaná, když se u disciplíny závodník více hýbe, něco přenáší, tahá a háže, než kdyby jenom přišel, jednou zvednul naloženou osu na mrtvý tah a odešel. Tím nechci nějak shazovat silový trojboj. Mým cílem je jednoznačně - funkční síla.

A tak jsem v roce 2022, 1. ledna, začal plánovat. Bez sponzorů, bez vybavení, bez závodníků, a hlavně bez jistoty, že se klání uchytí mezi lidmi. Neměl jsem žádné fotky, promo, nic a upřímně, neměl jsem ani chuť kopírovat něco z internetu. Jak bych s tím pak měl žít, že jsem neudělal nic svého, ale jenom to okopíroval… Dalším oříškem bylo logo, respektive název celé akce. Nechtěl jsem tam nic cizojazyčného. Jsme Češi, tak to má být české, musí to vypadat dobře a musí to být jednoduché na zapamatování. Celý půlrok jsem po víkendech pracoval na jednotlivých disciplínách a snažil jsem se udělat každou z nich originální, divácky zajímavou a hlavně, pro závodníky to muselo být něco nového, co ještě nikdy nezkoušeli. Všechno náčiní na disciplíny jsem vlastnoručně svařil, odtahal z lesa, opracoval, přivrtal nebo v případě kufrů na farmářskou chůzi poprosil místní pilu o dodání velkých trámů, jeden o váze 50 kilogramů. Využil jsem to, co mi matka příroda dala – ocel, kameny a dřevo.

Po otevření registračky jsem moc důvěry nesklidil, protože i samotný banner byl takový prostý a nic neříkající. Ale postupně, s přidáváním příspěvků na sociálních sítích, bannerů v posilovnách a sdělování strohých informací zájemcům o akci, se začali lidé do kategorií postupně přidávat.

V den závodů jsem měl vyřešené sponzory, nakoupené ceny pro závodníky, připravené dresy, poháry, zajištěného fotografa, zajištěnou pomoc při organizaci u Sboru dobrovolných hasičů Pustiměř a velkou dávku nervozity, která se však po prvních minutách rozplynula. Chtělo to opravdu zápal a pevnou vůli tohle všechno zorganizovat, protože jsem to držel více méně v tajnosti, podrobnosti věděla jen moje přítelkyně a až jeden měsíc před samotným závodem jsem to takzvaně „vypustil mezi lidi“.

Akce začala menším představením a příchodem závodníků za hudebního doprovodu.

Soutěžilo se ve 3 kategoriích. Váhově to bylo rozdělené: Do 80 kg, Do 95 kg a Nad 95 kg. Celkově se dostavilo 29 závodníků, což mě velice potěšilo. Zároveň byl krásný pocit sledovat, jak se závodníci na každou disciplínu těšili, podporovali se navzájem a celkově se akce nesla ve velmi přátelském duchu. Disciplín bylo dohromady 15 a musel jsem to vymyslet tak, aby se vzájemně neopakovaly a divákům se to neokoukalo. I já sám jsem závodil. Sice bez umístění, protože vyhrát to, co si sami vymyslíte, není nejlepší vizitka, ale musel jsem jít příkladem. V kategorii Do 80 kg bylo například držení kladiva s napnutýma rukama po co nejdelší dobu. V kategorii Do 95 kg to bylo přenášení 100 kg kufrů na čas po dráze 20 metrů.

A v kategorii Nad 95 kg se závodníci museli vypořádat s naložením a následným odtažením 200 kg saní na dráze 20 metrů.

Váhy nebyly nijak závratné, takový zlatý střed, pokud mi rozumíte. Nic to ovšem nemění na tom, že by se kluci u disciplín nezapotili. Když museli například přenášet 90 kg kládu pouze ve svých rukách, svým nejsilnějším úchopem po dráze 5 x 5 metrů. Nejdelší přenos na jeden platný pokus byl 140 metrů. Nechyběly ani různé přenášecí disciplíny, kde měli závodníci například 3 klády o váze 75 kg, 85 kg a 90 kg, které museli zvednout ze země a přenést po dráze 20 metrů na určené místo, nést 50 kg kameny na řetězech nebo vyrážet na počet opakování do minuty 35 kg kládu v jedné ruce. 

Letos budou závody těžší a obtížnější. Rok 2022 byl taková zkušební verze. Vychytá se pár „dětských nemocí“, které v průběhu 1. ročníku vyšly najevo a další ročník bude, doufejme, líp podchycený.

Závodníci říkali, že jim něco přišlo až moc lehké a chtělo by to udělat těžší, někdy tvrdili, že nic těžšího v životě netáhli. Jmenovitě ty zmíněné sáně, které musely být taženy po trávě, takže gravitace a odpor země a dřeva udělaly svoje.

Teď mám představu o tom, kdo se na závody hlásí a jak kluci vypadají, takže se nemusím bát udělat to o stupeň těžší. Doufám, že se s tím s hrdostí poperou a nebudou mě proklínat, co jsem to na ně vymyslel.

K závodům patří i nějaké ty odřeniny a drobné poranění. Proto slabší povahy kritizovaly, že není dodržená bezpečnost a podobně. V krátkosti: každý, kdo se přihlásí do Klání, činí tak ze svého dobrovolného rozhodnutí a holt se někdy o ten neopracovaný kámen řízne. U sportu se prostě někdy lidi zraní. Nejsme z cukru… Na místě jsem měl však přítomného zdravotníka, kdyby se přece jen něco závažného stalo.

Letos, při registračce na 2. ročník Slovanského Silového Klání, se po 14 dnech přihlásilo 26 závodníků. Zaplnily se kategorie Do 95 kg a Nad 95 kg, což je pro mě úžasný impulz a potvrzení toho, že se akce líbila a nemusím se bát v tom pokračovat. Dále zůstává kategorie Do 80 kg a nově jsem otevřel i registraci pro ženy, protože se ke mně dostala kritika, že ženy mají dost síly na to, aby ukázaly, co v nich je. Takže se v letošním roce můžeme na vlastní oči přesvědčit o tom, že je to pravda.

Marek Vidlář