Je pětatřicet ve stínu. Auto se čtyřčlennou posádkou parkuje co nejblíž k lokaci, to znamená dva kilometry od ní. My, dámy, jdeme napřed. Pánové v horku příliš nespěchají. Po nějaké době dorazíme k prvním domkům této podivné vesnice. A podaří se nám velmi těsným okýnkem nasoukat se dovnitř. Teď bychom měly dát vědět ostatním, že jsme na místě. My to ale neuděláme. Spokojeně fotíme, zatímco zbytek skupiny vstup do domku mine a pochoduje dál. Slyším je za oknem a jsem zticha jako pěna. Jako by ve vzduchu viselo něco, co probouzí v lidech jejich horší já…Asi po půl hodině mám zprávu: „Kde jste?" Po pravdě odpovím.

Žilo tu poměrně dost lidí a jednoho dne všichni zmizeli. Zůstal po nich jen velmi specificky zařízený dům, spousta fotografií a zapomenuté jídlo.
Opuštěná zlatá klec. Zmizeli. Zůstal americký sen, fotky a květované tapety

Zuřivá odezva: To jste na nás nemohly zavolat? Neslyšeli jsme vás. Jak jste daleko? Asi čtyři kilometry, je tam strašný kopec! Zlomyslně se pochechtáváme. Však jim ten pochod neuškodí. Vylézáme z domku. Pánové už jsou zpátky. V kyselé náladě. My ale potřebujeme nafotit ještě jeden pěkný domek. Ptáme se, zda ho cestou nepotkali. Ano, potkali. Je bílý, na levé straně a nachází se asi čtyři kilometry daleko na velkém kopci. Ať si tam jdeme, oni už tam byli.

Odteď následuje peklo. Kráčíme dlouhé kilometry v úmorném vedru. Potkáváme spousty domků. Žádný není bílý, nestojí vlevo ani na kopci a rozhodně není přístupný. Zuřím a telefonuji. Je to určitě bílý domek? Ano, je bílý. A je určitě vlevo? Ano, je vlevo. A je přístupný? No jasně! Fotky máte? Jen v mobilu, a za chvilku dojde baterka, nemůžeme poslat! Dělají si z nás legraci?! Něco jsme přehlídly? Neodejdeme, dokud to nevyfotíme! Tou dobou si už pánové u auta na dece dávají šlofíka.

Na kraji vesnice v blíže neurčeném regionu, který  je odříznutý od světa nedostatkem spojů, chátrá zarostlá vila.
Prázdno. Sladký život ve vile pokryl prach. Zbyly staré fotky, nábytek i hračky

Pochodujeme mezi lány kukuřice a plevele tam a zase zpátky. Třikrát po sobě. A nadáváme. Občas nás mine pán na traktoru. Jako by i on jezdil tu samou trasu. Nemluví, jen se usmívá. Přece se ten dům nemohl do země propadnout! Není tu ani ten "krpál". Jen mírné stoupání. Kolegyně se vypraví vzhůru omrknout krajinu.

Usedám zničeně na zem a čekám, jak průzkum dopadne. Vodu už nemám, tak požírám pláňata a doufám, že nejsou otrávená. Rozhádáním a rozdělením skupiny začínají všechny horory! Okamžitě si vzpomenu na Kingovy kultovní Kukuřičné děti. Pročpak jsou ty domky tak malé? A co ten divný, usměvavý pán? Hlavně se musíme vyhnout poli!

Areál bývalého ústavu pro mentálně postižené v Ostravici
OBRAZEM: Jako z hororu. Zapomenutý areál léčebny budí emoce. Podívejte se

Za sadem jsou jen další lány. Vracíme se a metodicky obcházíme každý domek navzdory umístění a barvě. Je vpravo, žlutý jako kukuřičný klas, stojí hned na začátku, a už jsme kolem něj párkrát šli. Vyjde najevo, že indicie, kde je druhý pěkný domek, nám dal kamarád podle fotek, barvu spletl a omylem si album prohlédl pozpátku. Když pak uklízím foto výbavu do auta, oči se mi rozšíří hrůzou.V kufru leží… čerstvě utržené dozrávající kukuřičky!

Urbex & Stories

Více příběhů najdete na webu nebo Facebooku. Urbex & Stories je projekt české spisovatelky a fotografky, která pod pseudonymem Hanina Veselá publikovala několik povídek a románů převážně z žánru fantasy.