Každá z nich vstoupila do služeb Božích z jiného důvodu a s různými životními zkušenostmi. Často se při svém rozhodování o vstupu do kláštera setkávaly jen s nepochopením a nevolí ze strany svého okolí. A ačkoliv ani to je neodradilo od rozhodnutí zasvětit svůj život Bohu, chvíle, kdy zapochybovaly nad tím, že by měly strávit zbytek života za zdmi kláštera, dříve či později přišly.

Toto jsou příběhy sestry Emanuely a sestry Prokopy z Kroměříže.

„Otázku, zda bych neměla z kláštera odejít, jsem si opravdu jednou položila. Bylo to hned osm měsíců po mém nastěhování. Právě jsem prožila víkend u rodičů, během kterého se ženil můj bratranec. Moji rodiče mě proti všem zvyklostem šli vyprovodit na vlak,“ svěřuje se sestra Prokopa ze stejného kroměřížského kláštera.

„Byli tak smutní a plní bolesti. Nasedla jsem do vlaku, postavila se k zadním dveřím posledního vagonu, dívala se, jak ubíhají koleje a brečela a vážně přemýšlela, zda bych se neměla vrátit domů, vdát se, mít rodinu. Tak, jak si to přejí oni,“ vrací se sestře Prokopě vzpomínky.

Toto je můj život a ten musím a chci žít

Odpověď ale znala dřív, než dojela do další zastávky.

„Ne, toto je můj život a ten musím a chci žít. I za cenu nepochopení a boje. Myslím, že jsme nakonec ten boj vyhráli všichni,“ doplňuje sestra Prokopa.

Ani sestře Emanuele se na začátku svého poslání nedostalo podpory okolí.

„Většinou se neradovali, nesouhlasili, nechápali, odrazovali. Ale co se dá dělat, zamilovaní na hlas svého okolí obvykle nedají,“ usmívá se sestra Prokopa a dodává, že nyní po osmnácti letech se z mnohých odpůrců stali největší obhájci.

Rodiče rádi nebyli, ale respektovali mě

S podobným přístupem se setkala i sestra Emanuela.

„Rodiče nebyli rádi, ale respektovali mé rozhodnutí. Cítila jsem však obrovskou podporu mých známých lidí z farnosti,“ podotýká Emanuela, která se prý hned ve společenství kláštera cítila jako doma.

Chyběl jí však malý, útulný domeček.

„Pořádně jsem se nedostala k normálnímu obstarávání domácnosti. Například nákupům a k vaření. Protože práce byla rozdělená a každý dělal jednu konkrétní věc,“ přemítá sestra Emaneula.

Sestra Prokopa ale zdůrazňuje, že ačkoliv se to může na první pohled zdát, život za zdmi kláštera se až tolik neliší od života „obyčejných“ lidí.

Společenství místo rodiny

„Náš život je upředen ze sítě mezilidských vztahů, tvořen modlitbou, prací a odpočinkem jako u všech normálních křesťanů. Liší se jen tím, že moje primární vztahy netvoří klasická rodina rodiče - děti, ale společenství dalších řeholních sester. A ty činnosti jsou trochu v jiném poměru. Když se nemusím starat o vlastní děti a věnovat čas manželovi, mohu dát více času modlitbě a druhým lidem ve službě,“ míní sestra Prokopa, která se modlitbě začala více věnovat až coby vysokoškolačka.

Dojížděla za sestrami do Kroměříže, seznamovala se s jejich životem. Až jí jednoho dne došlo, že přesně zde je její místo. Že přesně zde chce zapustit kořeny.

Její slova o „normálním“ životě podporuje i sestra Emanuela.

„Den začínáme ranní modlitbou v kapli. Pak následuje snídaně, při které mlčíme, abychom v sobě nechaly doznít atmosféru ranního setkání s Bohem. Pak se rozcházíme každá ke své práci. Pro mě to většinou znamená připravovat se na vyučování nebo na různé duchovní programy pro děvčata, která k nám jezdí,“ popisuje den sestra Emanuela.

Pravidelně též dojíždí ke svému tatínkovi, který už se bez pomoci neobejde. Před polednem pak znovu následuje modlení při mši svaté v klášterní kapli. Po rychlé kávě pokračuje v práci. Večer se opět všechny schází k modlitbě a k večeři.

Večerní procházky, hry a rozjímání

„Večer buď trávíme společně, jdeme se například projít ven nebo na odlehčení si zahrajeme nějakou hru anebo už zůstáváme každá sama,“ uzavírá sestra Emanuela.

„Rámcově by se to dalo vyjádřit úplně jednoduše – modlitba, práce, modlitba, setkání se sestrami, práce, modlitba, setkání se sestrami, modlitba, odpočinek,“ shrnuje sestra Prokopa, která za svou „klášterní kariéru“ stihla působit v jednom exercičním domě coby uklízečka, kuchařka, pradlena, organizátorka kurzů a ekonomka v jednom.

„S časem se to mění. V těchto dnech pro změnu pomáhám jako dobrovolník na covidovém oddělení,“ uzavírá sestra Prokopa.