Kliknutím zvětšíteFotbalisté Hodonína podzim odehráli v sousedním Rohatci a Mutěnicích, jaro zase strávili v Šardicích. Byť jim živel vzal domov, energii i spoustu sil, členové klubu všechny nástrahy a problémy hlavně díky podnikateli Karlu Komárkovi i městu Hodonín překonali.
První tým navíc i ve složité době v předstihu ovládl divizi D a po třech letech se vrátil zpátky do třetí ligy, kam díky kvalitě kádru patří.
„Je zázrak, jak rychle jsme to zvládli,“ říká v rozhovoru výkonný ředitel hodonínského klubu Marián Vasilko, jemuž radost z postupu do MSFL kazí jenom dění v českém fotbale.
Divizi jste vyhráli se slušným náskokem. Čekal jste, že to půjde tak hladce?
V soutěži bylo čtrnáct mančaftů, ale jediným rivalem v boji o postup byla Zbrojovka Brno B. Po domácí výhře nad ní jsme jí ale odskočili a náskok udrželi. Chci vyzdvihnout morálku a přístup všech hráčů. Kluci šli do sezony s pokorou a pracovitostí. Museli to vydržet tři roky. V předcházejících sezonách nás zastavil covid, hlavně proto nebylo jednoduché hráče motivovat, udržet kádr pohromadě. Největší zásluhu na tom má trenér Pavol Švantner, který byl s hráči každodenním kontaktu. Museli kluky neustále motivovat, udržovat v týmu dobrou náladu, udržet mančaft pohromadě, což nebylo vůbec jednoduché.
Má trenér Švantner hlavní podíl na postupu?
Samozřejmě na hřišti jsou vždycky fotbalisté, kteří to musejí uhrát. Trenérovi ale musím složit velkou poklonu. Je to kamarád. Obdivuji na něm, jak komunikuje s hráči, které je schopný získat na svoji stranu. Podobného trenéra nenajdeme široko daleko. Je to člověk, který je v zimě ochotný odhrnout půlku zasněženého hřiště, aby se mohlo trénovat, nebo sednout na traktor a upravit hřiště k obrazu svému či posekat trávník nebo učesat umělku. Za to všechno si jej ohromně vážím.
Fotky z loňska, kdy pomáhá po tornádu, jsou toho jistě důkazem.
Po tornádu ukázal obrovský charakter nejenom trenér, ale celý mančaft, všichni lidé z klubu. Nejen tehdy bylo vidět, že je tým složený z charakterově kvalitních hráčů. Všichni ukázali morálku. Opravdu je radost s nimi pracovat.
Jak moc řádění tornáda zasáhlo chod oddílu?
Bylo to nečekané, pro všechny velký šok. Trenér vyhnal hráče ze hřiště dřív a pak začalo peklo. V té chvíli se ale ukázala síla kolektivu, člověčenství. Všichni nastoupili a začali pomáhat nejen v areálu, ale i dalším lidem a svým kamarádům. Brankář Martin Petráš má stavební firmu, pomáhal, co to šlo. K němu se přidali i ostatní kluci. Potkávali se denně se zoufalstvím, smutkem a beznadějí. Místní poškození byli na dně a chtělo to obrovskou dávku lidskosti, pochopení, pokory a vnitřní síly. Na jedné straně vnímali obrovskou bolest a na druhé straně jsme všichni cítili to obrovské člověčenství. Ta parta byla úžasná. A tak se formovala chuť splnit si sen o postupu. Na druhý den jsme všichni nastoupili na umělou trávu, která byla z velké části zničená, zasypaná větvemi, neuvěřitelným množstvím skla, hřebíků, nýtů, plechů… Všechno jsme museli odstranit. Vyhlásili jsme brigádu, které se účastnili úplně všichni. Chodili nám pomáhat rodiče, hasiči, celkem nás bylo dvaasedmdesát. Zničeny byly stožáry s umělým osvětlením, poškozená byla také hlavní hrací plocha, střecha tribuny, nafukovací hala.
Naštěstí jste v tom nebyli sami, že?
Je to tak. Lidé se zachovali skvěle. Pomáhali nám nejen místní, ale i naši známí odjinud. Přijeli fotbalisté z Heršpic v čele s Václavem Salačem. Tehdy byla škoda vyčíslena k šesti milionům, v různých sbírkách a finančních darech se vybralo víc než devět set tisíc korun. Tímto chci všem osobám, firmám a klubům za finanční pomoc poděkovat. Opravdu spousta z nich projevila neskutečný zájem. Ozval se nám třeba majitel Bohemians 1905 pan Jakubowicz, 250 tisíc korun věnoval Středočeský kraj za organizační pomoci a založením sbírky Tomášem Neumannem. Složili se na nás trenéři Baníku Ostrava a spousta dalších.
Zbytek peněz jste vzali kde?
Samozřejmě jsme jenom dary a příspěvky nemohli umořit všechny škody. Museli jsme sáhnout i na peníze určené na provoz klubu, které jsme ušetřili ve dvou covidových sezonách. Ještě nám ale nemalá suma scházela, pomoc přišla od našeho hlavního sponzora a majitele pana Komárka a taky od Města Hodonín. On sám projevil velkou starostlivost. Přijel do regionu s rodinou i s celou svojí skupinou. Za jeho lidskost a přístup je mu potřeba složit fakt velkou poklonu. Stejně jako postihnutím vesnicím i nám věnoval opravdu nemalou částku, přitom v Lužicích mu tornádu zničilo celou fabriku. Sto milionů pak věnoval na obnovu a rekonstrukci sportovního areálu a okolního lesa, aby pomohl městu sanovat veškeré škody. I v tomto případě se ukázalo, že všechno zlé je pro něco dobré. Věřím, že i díky městu a za spoluúčasti obou nadací Karla Komárka a jeho manželky Štěpánky bude stadion v nejbližší době zrekonstruovaný. V těchto dnech finišuje rekonstrukce atletické dráhy a tvrdě se pracuje na vizualizaci a projektu areálu.
Zvládli byste to bez majitele klubu Karla Komárka?
Určitě ne! Přitom jsem nikde nezaznamenal, že by mu někdo veřejně poděkoval. Je na nás, abychom to udělali i za postižené obce. Oceňujeme nejen jeho lidský přístup, zájem ale i obrovskou finanční pomoc. Postup do třetí ligy chceme věnovat právě jemu a jeho rodině. Nakonec i on sám za Hodonín fotbal hrál a doufám, že mu to udělá radost.
Budete po návratu do třetí ligy navyšovat rozpočet?
Určitě ne. V Hodoníně už teď byly třetiligové podmínky. Jsme šťastní za spolupráci s panem Komárkem, že nás prostřednictvím svých firem MND a Sazka podporuje. Komunikace s lidmi z těchto společností je úžasná a jejich podpory si nesmírně vážíme. Vždycky se těšíme na každé setkání s nimi.
Vraťme se k fotbalu. Čekají Hodonín v létě velké změny?
Ano, jsem strašně rád, že se nám podařilo postup zvládnout několik kol před koncem. Nyní již pracujeme na další sezoně, sháníme nové tváře, které se s námi zapojí do přípravy. Všichni se těšíme na MSFL, konfrontaci s kvalitními týmy. Hráči jsou nabuzení. Jsem přesvědčený o tom, že mančaft už třetiligový je. Podmínky jsou u nás vytvořené na velmi dobré úrovni. Věřím, že budeme hrát střed tabulky.
Budete hodně posilovat?
Nějací hráči jistě přijdou. Chceme složit mančaft tak, aby byly výsledky a fotbalová veřejnost spokojená. Těšíme se hlavně na to, až se zase vrátíme do domácího prostředí. Vždyť v letošní sezoně jsme nehráli ani jeden zápas doma, což je rarita.
V Rohatci i v Šardicích se ale o vás dobře starali, že?
Stěžovat si opravdu nemůžeme. Musíme poděkovat nejen obci a fotbalovému oddílu Rohatec, ale i předsedovi Hřebačkovi a trávníkáři Eriku Chalupovi z Rohatce. Podmínky, které nám tam přichystali, byly víc než domácí. Opravdu se k nám chovali velice hezky, prostředí bylo až rodinné, což ostatně na jaře platilo i o Šardicích. Tímto chci poděkovat Jožkovi Foltýnovi i panu Holešinskému. Poděkovat se patří také sousedním Mutěnicím a předsedovi Petru Blahovi, kde jsme taky odehráli jedno soutěžní utkání.
Jaké byly oslavy?
Tak, jak všichni přistoupili k fotbalovým povinnostem, tak přistoupili také k oslavám. (úsměv) Museli jsme trochu krotit emoce. Nechtěli jsme totiž nic uspěchat, ale oslavit to opravdu až ve chvíli, kdy to bylo na tisíc procent jasné. Když jsme to zvládli, po domácím zápase jsme přijali pozvání sponzora Jožky Anovčína a vyrazili do Lednice, kde je nově otevřený minipivovar. Prostředí je tam opravdu nádherné. Postup do třetí ligy jsme tam náležitě oslavili a pak pokračovali do nočních hodin ještě v Šardicích.
Nezapomněli jste ani na ostatní členy klubu?
Středečním zápasem s Bystřicí nad Pernštejnem jsme ukončili šardickou anabázi. Na poslední domácí utkání jsme pozvali všechny členy našeho klubu, jejich rodiče. V šardickém areálu jsme udělali takový slavností happening, kterým jsme oslavili náš postup. Taky jsme se rozloučili s těmi, kdo v jednotlivých kategoriích končí, poděkovali jim za dosavadní práci. Nezapomněli jsme ani na lidi, kteří se o nás celý rok starali.
Je pravda, že se chystá rekonstrukce stadionu v Rybářích?
Je to tak. Po postupu je to další sen, který bychom si rádi splnili a hráli domácí zápasy na typickém fotbalovém stadionu a za tím si jdeme. Jsme předběžně domluvení se Sokolem o užívání. Chceme tam dát nejen nový trávník, ale postavit tribunu pro asi pět set diváků. Hrávali by tam nejenom muži, ale i nejmladší kategorie, aby je to motivovalo. Samozřejmě dál budeme využívat všechny možné plochy v Hodoníně. Ať už je to Nesyt nebo Červené domky. Vždyť dohromady s muži máme sedmnáct kategorií.
Jak si vede hodonínská mládež?
Myslím si, že na tom nejsme vůbec špatně. Máme obsazeny všechny kategorie včetně soutěží dívek a žen. Za celou organizaci a logistické šachy musím poděkovat předsedovi a sekretářovi klubu Vlastimilu Polákovi, dále mládežnickým trenérům Romanu Grabcovi, Michalu Bízovi a Lukáši Bajanovi. Všichni jsou to úžasní lidé. Nejhezčí na tom je, že se díky nim každý den můžu těšit do práce. Kolektiv je v Hodoníně opravdu fantastický. Mám radost z toho, že mohu pracovat s mladými a takto šikovnými lidmi.
Aby všechno nebylo jenom zalito sluncem. Je pravda, že se vám vůbec nelíbí dění ve FAČR, situace na svazu?
Situace na nejvzdálenějším konci od Prahy je opravdu hodně smutná. Občas si připadám jako ve špatné pohádce či špatném filmu. Když jsem na volební valné hromadě v Nymburce slyšel všechny sliby a viděl atmosféru, ve které to celé probíhalo, nyní mi svaz svojí nečinností sebral veškeré iluzi i vítr z plachet. Opravdu nejsou vidět absolutně žádné výsledky. Jsem velmi zklamaný přístupem našeho místopředsedy za Moravu pana Šidliáka, který ani podle mě neví, kde Hodonín leží. Když jsem si přečetl jeho slaboduché prohlášení, že nám po tornádu vznikla malá škoda, že jsme přišli jenom o světelnou tabuli, nechápal jsem. Podle mě je to jenom obraz toho, jak přistupují ke své práci, k celému fotbalu, o kterém nemá žádný anung a viděl jej jenom z helikoptéry. Čekal jsem, že po událostech loni v červnu za námi přijede v montérkách nebo alespoň se zápisníčkem, aby vyčíslil škody, zapsal ztráty a začal řešit, jak nejen nám pomoct. Postižený nebyl jenom náš klub, ale i sousední oddíl z Mikulčic. Asi měsíc po tornádu jsem mu volal s otázkou jestli ví, co se na Moravě stalo. Začal mluvit něco o sumě kolem jednoho milionu korun, která by měla jít na pomoc postiženým klubům. Po dalším telefonátu našemu krajskému předsedovi Kristýnovi jsem toto dostal potvrzené. Oba dva mluvili stejně a dokonce to měli i legislativně řešit. Nakonec jsme dostali částku 250 tisíc a ještě jsem se dozvěděl, že to pan Šidliák okomentoval v tisku slovy, že Hodonín k částce přistupoval liknavě a snad ji odmítal. Očekával jsem od obou dvou pánů úplně jiný přístup. Vzhledem k tomu, že pan JUDr. Kristýn by měl být naším nejbližším fotbalovým činovníkem a zástupcem pro jižní Moravu, bylo pro mne velkým zklamáním, že po několika telefonátech s ním se objevil na stadionu až dva měsíce po tornádu a přišel v čase, kdy jsme byli všichni pracovně zaneprázdnění a potkal se na stadionu se zástupcem atletů, který mu položil dotaz: Proč až teď a tak pozdě? Na tuto otázku mu nebylo odpovězeno. Nebýt spousty malých přispěvatelů a velké pomoci pana Komárka, jeho firem a města Hodonín, do dnešního dne chodíme po skle a po hřebících.
Naštěstí tomu tak není.
Podle mě by se pan Šidliák v první řadě měl podívat do svých řad a na svoji práci, kterou vykonává. Když jsem si nedávno v médiích přečetl o tom, co všechno dokázal za rok činnosti na FAČRu myslel jsem, že jsme se vrátili do doby tvrdého socialismu. Jeho přístup je velmi smutný. Je to nevýrazná osobnost, karikatura, která má být nejvyšší fotbalová autorita na Moravě. Myslím si, že dnešní FAČR by mohl zachránit nějaký krizový manažer, který nemusí mít ani žádné zkušenosti s fotbalem, ale musí být pružný, exaktní, rychlý a dělat i nepopulární rozhodnutí. A ne aby českému fotbalu vládla nějaká skupina marionet/loutek bez vodičů a když se náhodou objeví kritika, tak místo chlapské reakce se právě potrefené husy ozvou a vydají nesmyslné články a prohlášení o ničem na svou obhajobu. Lžou sami sobě a hlavně nám a vystavují na obdiv byrokratické úspěchy shrnuté nejvyšší personou do nějakých statí, které vůbec nikoho nezajímají a nemají žádnou vypovídající hodnotu o tom, co slibovali a co se očekávalo od nich v našich fotbalových řadách.
Prý nejste spokojení ani s šéfem asociace Petrem Fouskem?
Všichni víme, že pan předseda Fousek i pan Šidliák se do funkce dostali za podivných okolností. Nebýt velké ochoty Fevoluce a Vladimíra Šmicer, tak Petr Fousek ani nikdy nebyl zvolen. Myslím si, že to teď mrzí spoustu jeho tehdejších podporovatelů a neskrývají velké zklamání. Je sice krásné, když nás někdo reprezentuje na UEFA a FIFA, jezdí coby delegát na finále Ligy mistrů, ale v první řadě si musí udělat pořádek doma a ne se fotit s Čeferinem a chválit se tím, jaký velký úspěch jsme dosáhli u UEFA a FIFA. Bohužel, někdy mám pocit a nejsem sám, že panu Fouskovi šlo jenom o to a tu pozici samotnou. Smutné a zároveň ubohé. Další fotka v médiích už vypovídá a je jeho vizitkou, když odevzdává před prázdným stadionem mládežnickému kolektivu pohár za vítězství. Fotbal se přece dělá pro lidi, pro diváky a ne proto, abych se mohl vyfotit a ukojit svoje vlastní ego. Přístup našeho svazového šéfa mě bytostně štve a uráží. Umí akorát zveřejnit tiskové zprávy, co všechno dokázal, ale jde o byrokratickou činnost, pouhou úředničinu jako za starých časů. Tady se řeší jenom správa, organizační struktura, technické věci, sportovní komise, ale nevidím žádnou komunikaci s vládou, Národní sportovní agenturou. Nevidím nikoho, kdo by se snažil získat finanční prostředky do fotbalu, přivést nové sponzory, peníze. FAČR obdrží o 200 milionů méně na činnost než minulý rok, což je obrovský propad, vizitka jeho pracovního nasazení nebo jeho neschopnosti? Co jsem zaregistroval, mládež, které by se měly peníze naopak přidávat, kvůli škrtům přijde o devadesát milionů. V Praze na svazu by se měli zaměřit na to, aby vytvořili profesionální podmínky všem trenérům. Servis pro děti, nábory do fotbalu, protože konkurence, jako je hokej, florbal, házená, basketbal a další kolektivní sporty, rozhodně nespí. Všechny tyto sporty mají stabilní podmínky pro trénování. My navíc neovlivníme počasí. Fotbal je sport, který se hraje venku za deště, sněhu i horka. Chybí nafukovací haly, hřišť s umělou trávou je málo. Podmínky pro trénování jsou všude čím dál horší. Navíc dětí ubývá, s čímž se potýkám dennodenně. FAČR ale nevyvíjí absolutně žádnou aktivitu směrem k malým oddílům na okresní úrovni. Všichni sedí jenom v Praze na zadku a sledují to ze strahovského hradu.
Může něco změnit blížící se valná hromada?
Jsou tam nějaké aktivity od Fevoluce, návrhy na odvolání Richtera či Valtra, ale pokud existuje i malá možnost, tak bych se přimlouval i za odvolání našeho místopředsedy pro Moravu pana Šidliáka. Možná je to pracovitý člověk, dobrý legislativec, ale není to manažer, kreativní člověk, je to úředník s potřebou být někým řízen a veden. Při setkávání se s funkcionáři z jiných oddílů, když se zeptám jestli někdo ví, jak vypadá pan Šidliák a jestli ho někdo viděl na fotbale, dostávám negativní odpověď. Je to bohužel smutné konstatování, opravdu nevidím světlo na konci tunelu, co se pana Šidliáka týče. Abychom tento rozhovor neukončili smutným konstatováním, přeji všem fotbalovým nadšencům hlavně zdraví a hodně sportovních úspěchů.
12
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
