Jičínský byl u posledního titulu Rapidu, ve Zborovicích z něj udělali stopera

„Samozřejmě jsme zklamaní. Pohárová cesta byla náročná. Vyřadili jsme těžké soupeře, jako byly Morkovice nebo Kvasice. I se Strání jsme se ale poprali solidně. Finále jsme měli na dosah,“ cítí zborovický kapitán.

I když Pilana šla do středečního utkání v roli outsidera, o postup bojovala až do konce. „Myslím, že se nemáme za co stydět. Předvedli jsme suprový bojovný výkon. Chyběla tomu jen taková třešnička na dortu,“ ví dobře sedmatřicetiletý fotbalista.

I když Pilana neprochází zrovna vydařeným obdobím, když v I. A třídě ztratila několik důležitých bodů, navíc vedení klubu „bojuje“ se starostou obce, který není fotbalu vůbec nakloněný, proti Strání se celek z Kroměřížska správně nahecoval.

Absence Ordoše či Gröpla nebyli na výkonu domácího týmu příliš znát. „Máme problémy s kádrem, bojujeme s velkou marodkou. Chybělo nám hodně hráčů, takže jsme chtěli uhrát solidní výsledek a hlavně se vyhnout ostudě,“ přiznává opora.

Zborovice sice po jediné hrubé chybě v defenzivě, které se v první půli dopustily, prohrávaly 0:1, ale trestný kop Bejdáka a dorážka právě Jičínského je vrátily do hry.

„Po několika brejcích jsme viděli, že se s nimi dá hrát. Po vstřelené brance se hra vyrovnala. Ke konci sice měli hosté pár větších šancích, ale udrželi jsme to, byť nám docházely síly, protože jsme měli jenom dva hráče na střídání,“ připomíná.

Zborovice končí v semifinále krajského poháru, Strání podlehly až po penaltách

I přes prohru v penaltách byl Jičínský součástí úspěšného pohárového tažení. Do Zborovic přišel zkušený fotbalista loni v létě, kdy ukončil své dlouhé působení v Rakousku. Zlákal jej bývalý spoluhráč Jan Macák, jenž posílil Pilanu o půl roku dříve.

„Byl jsem tam snad patnáct let,“ říká. Domů na Hanou se vrátil kvůli pandemii koronaviru a s ní spojenými restrikcemi. „Nejsem očkovaný, a jelikož to v Rakousku hodně hlídali, přestal jsem tam jezdit,“ vysvětluje.

Do mužstva, kterému pomohl ovládnout I. B třídu skupinu C, jej zlákali nejen ambice, ale i dobrá parta, kvalitní hráči a také skvělí fanoušci.

„Zborovice paradoxně hledaly spíše stopera, kdežto já jsem rozený útočník. Celou kariéru jsem hrával vpředu, dával góly. Teď je ze mě obránce, což je i výhoda, protože znám myšlení útočníků,“ usmívá se.

Je pravda, že proti Strání byl takřka bezchybný. Fotbalovým řemeslem se vyučil v Drnovicích. V kdysi ligové vísce prožil kompletní mládežnické období. Hrával tam za žáky i dorost, do mužů se už nedostal.

„Tehdy tam ale první liga nebyla,“ připomíná. Nyní se do slavné obce občas vrací. Když má čas, zajde podpořit druholigový Vyškov, podívat se na profesionální soutěž.

„Kluci jsou šikovní, chodí na ně celkem dost lidí. Jenom škoda, že se jim na jaře až tolik nedaří, ale v tabulce jsou třetí, takže šanci mají,“ pronesl.

Také podle Jičínského by si drnovický stadion zasloužil pořádnou rekonstrukci. „Vždycky, když jsem projížděl okolo a viděl, jak chátrá, bylo mi skoro až do breku,“ přiznává.

Z Drnovic zamířil do Zbrojovky, kde hrál rok za béčko. Z Brna už putoval přes hranice, k rakouským sousedům. Do zahraniční s přestávkami dojížděl patnáct let.

Nejraději vzpomíná na působení v Rapidu Vídeň. Ve slavném klubu strávil 4,5 roku. Hrával za béčko třetí ligu, fotbalem se živil.

„Bohužel jsem měl problémy se zády, musel na operaci s plotýnkou, která mě na půl roku vyřadila, a tím pádem mi neprodloužili smlouvu,“ smutní i po letech.

V Rapidu i tak zažil báječné období, skvělé roky. „Když jsem tam začal hrávat, právě v té sezoně se naposledy stal rakouským šampionem. Dokonce mám i fotku s mistrovským pohárem,“ chlubí se.

Od té doby ale úřaduje Salcburk a Jičínský jen s nostalgií vzpomíná na krásné časy. „Zažil jsem tam i asistenta Romana Pivarníka, od té doby tam žádný Čech ani Slovák nebyl,“ říká.

Někdejší skvělý útočník to pak ještě zkoušel v Sigmě Olomouc, kde potkal i současného parťáka Michala Ordoše. V přípravě mu dal šanci kouč Psotka. „Bohužel mě začaly bolet záda, a než jsem se do Rakouska zase vrátil, potloukal jsem se v nižších soutěžích,“ líčí.

Odchovanec Drnovic nyní žije s rodinou v Ivanovicích na Hané. Pracuje jako operativní nákupčí v brněnských Modřicích. „Používám německý jazyk, který jsem se dobře naučil v Rakousku. Na starosti mám asi pětatřicet dodavatelů. Nakupuju komponenty, ze kterých naše firma vyrábí dveře do rychlovlaků a ty pak dodáváme do celého světa,“ prozrazuje závěrem.