„Milan (trenér Boušek, pozn. red.) mě přemlouval, abych jim pomohl, protože má hodně omluvených, zraněných a vykartovaných hráčů. Prostě bylo jich málo. Nakonec jsem souhlasil, i když sám jsem moc přesvědčený nebyl, že ještě můžu být nějak platný. Za ty dva roky jsem prakticky vůbec netrénoval,“ naznačil důvody už několikátého návratu do áčka.
Měla to být na jednorázovou výpomoc. Jenže mužstvo podobnou injekci potřebovalo i z jiných důvodů. V dlouhé herní přestávce doznalo poměrně velkých změn a v kádru je nyní převaha hráčů, kteří přišli z nižších soutěží. Tatran sice herně vyloženě nezklamal, ale bodíky chyběly. Po třech kolech byl na jeho kontě jediný. A do Rousínova mířily Boskovice, tedy bez ztráty bodu lídr tabulky. Odjely s prázdnou, i když ještě v poločase vedly 1:0. Po Handlířově vyrovnaní strhl vítězství na domácí stranu právě Žoček. Z rohového kopu bravurně zakroutil míč ke vzdálenější tyči branky hostů.
„Ten zápas se nám opravdu povedl. Nemluvil bych o sobě, povedl se všem klukům. Hlavně druhý poločas,“ zdůraznila vlastně už nyní legenda rousínovského fotbalu.
Zcela logicky tak na trávník vyběhl i v následujícím kole. Druhý „pokus“ v Bystrci však už tak úspěšný nebyl. Žoček odešel z hřiště v sedmnácté minutě za stavu 0:0 a bez staronového dirigenta se Tatran do herní fazóny nedostal a podlehl 0:4.
„Už po Boskovicích jsem cítil, že to není v pořádku. S achilovkama jsem měl problémy už před covidem. Teď prostě připomněly, že bez tréninku budou zlobit. V Bystrci jsem to zkusil, ale prostě to nešlo. Ty dva roky nečinnosti jsou znát a v šestatřiceti letech to dohnat za jeden dva týdny prostě není možné. Na podzim jsem odehrál dva domácí zápasy za béčko v okresním přeboru, ale jestli jsem byl na tréninku dvakrát třikrát…?“ jen odhadoval.
Přesto se mu ještě nechce „kapitolu“ A mužstvo uzavírat. Kdo ho zná, ví, že je rousínovský srdcař, a že když bude potřeba a bude zdravotně v pořádku, zelený dres v krajském přeboru oblékne zase.
„Jsem Rousínovák a hřiště mám tady za barákem, ale je potřeba trénovat a fakt jsem cítil, že jsem ty dva roky v podstatě nic nedělal. A upřímně říkám, že pro mě je jasně prioritou rodina. A taky se chci věnovat těm malým klukům. Mám domluvené, že hrát přijdu jen, když budu mít volno. Teď navíc stále opravujeme chalupu a hodně tam jezdím. Je to větší rekonstrukce, a zabírá hodně času. Připočtěte dva tréninky v týdnu s přípravkou a v pátek nebo jeden víkendový den zápas,“ jen naznačil své mimopracovní vytížení.
Odchovanec rousínovského fotbalu má ve svém mateřském klubu rozhodně splněno. Vyjma dorostenecké kategorie, kterou absolvoval v ligových družstvech Drnovic a necelých dvou sezon ve Vyškově, hrál jen za Tatran. Spatra to přesně spočítat nechtěl, ale určitě to prý bude minimálně čtrnáct sezon. A většinu s nich byl tahounem, lídrem týmu. V nedávném slavném období, kdy Rousínov válel v divizi, a potom stabilně na špici krajského přeboru.
„Na to se samozřejmě vzpomíná velice příjemně. Já bych k tomu ještě přidal zápasy za národní tým amatérů a účast na mistrovstvích Evropy v Srbsku a v Irsku. Teď ale ještě nechci bilancovat nebo jednoznačně říkat, že v Bystrci to byl můj definitivní konec, poslední zápas za áčko, nebo že už klukům nepomůžu. Ale bude to hlavně záležet na tom zdraví,“ zopakoval a zdůraznil dlouholetý kapitán Tatranu.
