Rodák z Dražovic letos oslavil třicáté narozeniny a aktuálně hraje třetí třídu za mateřský oddíl. Většinou nastupoval v obraně, a také na stejném postu jako bývalý reprezentant. Tedy na stoperu. Kariéru osmačtyřicetiletého jmenovce zastihl až v jejím závěru, ale troufne si ho zařadit mezi největší postavy českého fotbalu.

JMENOVCE UZNÁVÁ

„S fotbalem jsem začínal hodně brzo, od přípravky v Dražovicích. Takže Řepku jsem jako dítě sledoval, když hrával za West Ham United. Za mě to tehdy byl náš nejlepší obránce. A že byl takový divočák? No, to naprosto chápu. Jako ligový hráč a reprezentant byl samozřejmě hodně na očích, takže se to asi posuzovalo přísněji. Já si myslím, že blikance, nebo jak se to nazývalo, když je člověk trochu impulzivnější, má v životě, natož ve sportu a fotbale, skoro každý. Když to hrajete hodně srdcem, a on je velký srdcař, tak se tomu nevyhnete. Prostě si myslím, že se svou povahou a jako veliká hvězda to v tomto směru měl těžší než, když my, co kopeme tady někde dole,“ zdůrazňuje a opět s úsměvem připomíná jeden ze „slavných“ blikanců, kdy si to v televizním utkání „vyřídil“ s kameramanem.

„Myslím si, že to tenkrát bylo s Teplicemi, jak ho tam trefil. To se nedá zapomenout. Ale znova říkám, to jsou emoce a protože fotbal už hraju taky dost dlouho, tak vím, co říkám. On to prostě na place prožíval víc než ostatní. Ale když se na to dívám zpětně a fotbalově, tak takový hráč, jako on, tu už není, což je docela škoda. Takový ten správný hecíř. Dřív byli v každém mančaftu, od ligy až po poslední třídu. Borci, kteří to dokážou vyhecovat, když se třeba mužstvu zrovna nedaří. Ani v Dražovicích takového kluka nemáme. Moje jméno by mně k tom u možná předurčovalo, ale to je jen zdání. Já na to prostě nemám, jen občas dostanu za řečičky nebo nějaký tvrdší zákrok červenou kartu, ale moc jich nebylo,“ přiznává.

Po přípravce v Dražovicích odehrál vlastně celé žáky a dorost v krajských soutěžích v Tatranu Rousínov, kam si ho vytáhl trenér Roman Jakeš. Po dorostu se vrátil do Dražovic, které prožívaly slavnou éru v I. A třídě. Do ní nakoukl, ale převážně kopal za béčko. S tím, jak áčko začalo vyklízet krajské pozice, utvořili jeho základ právě kluci z béčka. V té době si na půl roku odskočil na hostování do Rousínova, kde hrál za B tým okresní přebor.

ZE STOPERA NA HROT

„Jak to říct, v Dražovicích to upadalo, tak jsem si chtěl trochu pročistit hlavu, změnit prostředí. Ten půlrok mě opravdu hodně pomohl. Takže, když mě hrající trenér Dražovic Alda Vlach povolal zpět, ani na chvilku jsem nazaváhal. Z I. B třídy jsme přeskočili okresní přebor a padli až do trojky. Teď to dáváme zase dohromady, abychom s domácími kluky hráli alespoň okres. Loni jsme se, když to trochu nadsadím, zabydlovali a letos už jsme chtěli zaútočit na přední pozice. Ze začátku, zhruba pět šest kol, se nám to dařilo, ale pak přišla nějaká zranění a poztráceli jsme nějaké body. Ale ztráta není veliká a pokud bude šance, chceme se o postup na jaře porvat,“ ujišťuje dražovický Tomáš Řepka, který loni změnil fotbalovou profesi.

„Celý život jsem hrával vzadu stopera nebo beka, ale vloni jsem si vykřičel, že chci hrát útoku. Byla to paráda, dal jsem devatenáct gólů a všechno šlo jakoby samo. Jenže ouha, letos za půl roku jenom jeden gól. Vůbec jsem se nepotkal formou, vůbec mně to nejde. Loni jsem rozhodoval zápasy, ale teď na podzim mně to tam prostě nepadalo,“ přiznává svůj podíl na celkově nepříliš vydařeném podzimu.

Slavné jméno s tím prý žádnou souvislost nemá a nikdy mu ani žádné problémy nedělalo.

„U spoluhráčů je to normální, ti mně to už ani nějak nepřipomínají. Prostě si zvykli. Teď už mně to nedávají najevo ani soupeři. Dřív, když jsme někam přijeli, ale spíše ještě když jsme hrávali krajskou soutěž v Rousínově, tak jsem občas nějakou poznámku zpoza hřiště zaslechl. Ale nikdy to nebylo nějaké hanlivé. Spíš perlička a když už to někdo chtěl trochu nahecovat, tak mě to určitě nerozhodilo. Vždycky jsme to vyřešili s úsměvem,“ ujišťuje.

HOSPODA U TOMA

V Dražovicích stará hospoda na dědině. Pro starší štamgasty stále ještě u Krejčířů. Tradičně fotbalová hospoda, kde se všechny zápasy vždycky dohrávají. Pod Tomášovým dohledem, protože je tady šéfem, hospodským. Občas tu zasednou i s bráchou Milanem, který je dlouholetou oporou v brance Rousínova v krajském přeboru.

„Na hospodě je člověk uvázaný, jako pes u boudy, ale když mám volno, tak na jeho zápasy jezdím. U něho to platí taky. Jezdí na nás. Takže naše zápasy a fotbal samozřejmě probíráme. On mně radil, abych se na to už vyprdnul, že bez tréninku se fotbal hrát nedá. (úsměv) No, co jsem mu na to měl říct? Že to vím, ale já prostě fotbal mám pořád rád, takže chci hrát co nejdéle. No a brankářům, těm se to kecá, ti mohou bez fyzičky chytat třeba do čtyřiceti let. To zas moc nechce slyšet on…“ usmívá se mladší z bratrské dvojice a jeden ze sedmi registrovaných Tomášů Řepků.