„V hlavě jsem nějaký rekord fakt neměl. Ty góly jsem nepočítal, nebo kolik jich je, jsem nějak nevnímal. Teprve po zápase jsem se na to ptal rozhodčího. Sice jsem tušil, že to bude víc než čtyři nebo pět, ale osm, to i mě trochu překvapilo,“ s úsměvem komentoval svoji rekordní kanonádu.

Jakub LidmilaJakub LidmilaZdroj: Deník/VLP ExternistaVe čtverce o divoké výsledky nouze není, ale 20:0, to přece jen výrazně bije do očí. Přitom hosté hráli v jedenácti lidech a dokonce měli dva hráče na střídání. Lidmila ale sportovně upozornil, že kvalita byla výrazně na straně domácích.

„Když jsem je viděl nastupovat, tak mě to spíš potěšilo. Bylo tam hodně mladých i velmi mladých kluků. Jenže nám se teď ve druhé půlce sezony podařilo dát dohromady mužstvo, které má určitě daleko větší sílu než na čtvrtou třídu. Ale podstatnější je, že i když máme výrazně navrch, tak pořád chceme hrát fotbal a dávat góly. Já se vždycky snažím ty mladší kluky, ale i ty starší (úsměv) burcovat, aby nepolevovali, abychom hráli to svoje a nebyla z takového zápasu bramboračka. Ono se to vyplatí, protože pak si to zafixují a prosadíme se i ve vyrovnaných zápasech. A určitě nic neprozradím, že chceme jít výš. Pokud se to nepodaří letos, tak bude cílem pro příští rok postup do trojky. A jsme přesvědčení, že ani tam se to nemusí zastavit a Šaraticím by okresní přebor rozhodně slušel,“ potvrdil jednatřicetiletý fotbalista, že o úspěšném krajském období klubu slyšel.

Do »Šardy« Lidmila přišel letos v zimě jednoznačně jako velká posila. Jeho fotbalový příběh je totiž hodně podobný tomu, který v minulém dílu této rubriky přiblížil další zbrojovák Roman Darebník, který teď hraje v Kroužku. I Kuba měl před sebou mít možná i ligovou kariéru, ale všechno zhatilo zranění. Odchovanec stejného klubu jako legendární kanonýr Zbrojovky Karel Kroupa, tedy brněnských Bosonoh, přešel do starších žáků Zbrojovky a pak postupoval všemi věkovými kategoriemi. Vážné zranění přišlo v posledním roce staršího dorostu.

„Byla to smůla. Po vyléčení se mně už návrat nepodařil, protože ten náš ročník byl velice kvalitní. Proto jsem se vrátil do Bosonoh na rozehrání a pak pokračoval v Bystrci a Spartě Brno. Takže jsem trošku cestoval Brnem a ve dvaadvaceti jsem odešel hrát do Rakouska. Byla to soutěž úrovní tak, řekl bych, mezi naší I. B a druhou třídou,“ stručně shrnul svoji fotbalovou dráhu.

Neřekl to přímo, ale nabídku Šaratic asi nešlo odmítnout. Bydlí totiž v sousedních Hostěrádkách a ještě větším argumentem bylo, že tady vykročí za svou fotbalovou budoucností i jeho dva synové.

„Nějakou vyšší soutěž už jsem hrát nechtěl, protože třeba jen tréninky jsou žroutem vašeho volného času a já z něj chci co nejvíc věnovat klukům. Samozřejmě hlavně fotbalu, ale třeba i jejich zájmovým kroužkům a všemu, co je bude bavit. A když vidím, jak se v Šaraticích pracuje s mládeží, tak v dnešní době je to skoro přírodní úkaz! Oni mají všechny věkové kategorie a chtějí to pozvednout někam dál. Jsem opravdu rád, že to platí i pro áčko. Když jsem vracel z Rakouska, tak určitě hrálo roli, že je tu nějaký potenciál do budoucna,“ zdůraznil.

Tu vyšší soutěž si mohl zahrát třeba v Olympii Ráječko, kde v krajském přeboru válí jeho mladší bratr Patrik. I on prošel mládežnickou základnou Zbrojovky.

„Náš taťka je velký fotbalový fanoušek a samozřejmě i nás dvou. A moc by si přál, abychom se někdy potkali v jednom dresu. Zatím se to nepodařilo, protože jsem trochu starší. Lákal jsem ho do Rakouska, tam se mu nechtělo. Do Ráječka se zase nechce mně a z důvodů, které jsem naznačil. Fakt je ten čas pro rodinu pro mě teď důležitější. Já nahoru určitě nepůjdu, takže pokud se máme potkat v jednom týmu, tak bude muset on přijít za mnou dolů,“ uzavřel s úsměvem a bratrskou výzvou.