Předchozí
1 z 2
Další

V jedenadvaceti letech se nesmazatelně zapsal do klubové historie Votroků, když coby talentovaný mladík dopomohl skvělými zákroky v penaltovém rozstřelu k zisku domácího poháru. „Na tuhle štaci nedám dopustit. Ať už po sportovní či lidské stránce. Ještě dnes, když jedu po Hradci, cítím obrovskou nostalgii,“ vyznává se.

„Ve Spartě jsem byl třetí, čtvrtý gólman. Chodil jsem po hostováních, ale pak se naskytla možnost odejít sem, oslovil mě dnes už nebožtík pan Nadzam, já jsem kývl a udělal moc dobře,“ vzpomíná Tomáš Poštulka, současný trenér gólmanů u A-mužstva FC Hradec Králové.

Žižkov jít do penalt nechtěl

Ale zpět na Strahov, kde se 14. června 1995 odehrála slavná pohárová bitva s Viktorií Žižkov. Za bezbrankového stavu šel Poštulka na hřiště až ve 118. minutě prodloužení, a to za Stanislava Vahalu.

„Trenéři to podobně udělali už v semifinále v Drnovicích. Byli jsme před finále dost podceňovaní. Žižkov měl výborný tým, s řadou tehdejších hvězd. Už před penaltami jsem ale cítil, že si tolik nevěří. Mysleli, že to rozhodnou v normální hrací době, do pokutových kopů to rozhodně dohrát nechtěli,“ poukazuje Poštulka, který hned na úvod vychytal Michala Bílka, posléze ho nepřekonal ani Marek Trval a Petr Holota do třetice trefil tyč.


Votroci pod vedením Petra Pálky vyhráli rozstřel poměrem 3:1 a šlo se slavit. Ale pozor! Do Hradce tým dorazil až nad ránem. „Byl tam příliv hráčů z Prahy, tak jsme to nejdřív rozjeli tam. Pak pro nás přijel autobus a v šest ráno nás převezl do Hradce. Byla to velká show, fungovali jsme jako skvělá parta. Měli jsme výjimečné hráče, kteří uměli zabrat na hřišti a následně dokázali úspěch také patřičně oslavit. Víc bych to nerozváděl,“ směje se.

Ty vole, tady jsme hráli ligu!

Nezapomenutelný byl pro Poštulku i první ligový zápas v černobílém dresu, ačkoli ten měl smolný konec. Hradec v třebechovickém azylu nešťastně podlehl v 90. minutě Chebu, když rozhodčí nejprve neodpískal jasný faul na Davida Bredu na půlicí čáře a z brejku zápas rozhodl z dorážky „exhradečák" Aleš Nešický.


„Cheb měl tehdy vynikající mužstvo v čele s Petrem Samcem či Radimem Nečasem. Tu sezonu jsme i díky tomuto nezdaru nerozjeli dobře, pana Nadzama ale brzy vystřídal právě Petr Pálka, přivedl si nové hráče a my se začali lepšit. Porazili jsme Spartu, Liberec a odehráli i další skvělé zápasy. Přes Třebechovice jezdím do Orlických hor a vždycky mi prolétne hlavou: Ty vole, tady jsme hráli ligu! Tehdy byly podobné exily možné, dnes by to už neprošlo. Ale ty skvělé zážitky mi nikdo nevymaže,“ přikyvuje.

Jediné, co bývalého skvělého gólmana dodnes mrzí, je zlomenina ruky, kterou si přivodil, když Hradec válel v tehdejším Poháru vítězů pohárů. „Odchytal jsem dva ligové zápasy a pak odjel na sraz reprezentační jedenadvacítky. Tam se mi to bohužel stalo. Tak to ve fotbale občas chodí. Kluci tehdy svedli nádherné bitvy s Kodaní a Dynamem Moskva, tak jsem držel palce alespoň na tribuně.“

I tak si na stadionu „Pod lízátky" udělal pořádné jméno, posléze se vrátil do Sparty a prožíval nejlepší období kariéry. Stal se oporou. A když došlo na penaltu, byl znovu velmi úspěšný.

Díky čemu? „Každý gólman má svůj recept. Já jsem sázel na volbu strany. Rozhodl jsem se, věřil tomu a šel tam naplno. V tomto směru neexistuje polovičatost. Pokud to vystihnete, zpravidla ji chytíte. Ne jako Španěl de Gea v prohraném rozstřelu na mistrovství světa s Rusy. Třikrát šel na správnou stranu, ale ne na sto procent. Proto ten míč vždycky nějak prošel do sítě,“ vysvětluje.

U mě to bylo o intuici

On sám nikdy nijak neřešil, která fotbalová kapacita proti němu stojí a kam to zpravidla kope. „Statistiku střelců si vedl třeba Michal Špit v Jablonci. Jenže takový Lafata vám to dá pětkrát doleva a stejně budete mít brouka v hlavě, že zrovna teď zamíří doprava. Jde o hru nervů. U mě to bylo o momentální intuici. Nikdy jsem nikoho neprovokoval, nesahal mu na míč, ale hodně jsem před kopem naznačoval. Prostě jsem si hráče chtěl někam navést,“ prozrazuje.

Ale zpět do reality. Poštulka se v létě stal trenérem brankářů druholigového hradeckého celku a má jasno. „V Hradci s gólmany problém nebude. Máme zkušeného Ottmara a nadějné mladíky Vízka a Stejskala. Všichni se jeví velmi dobře,“ libuje si.

A kde by chtěl bývalý vynikající gólman vidět Hradec po podzimní části? „Nejraději bych si ho představoval už za rok v lize. Uvidíme, jaká bude realita. Zažil jsem tu jako hráč tři krásné roky. Nikdy jsme nespadli. Tenhle klub beru pořád jako prvoligový. Když někam přijedete s Hradcem, připravují se na vás druholigová mužstva jako na ligového protivníka. Tohle město je krásné a nejvyšší soutěž sem patří. Každopádně věřím, že se budeme pohybovat na špici,“ dodává Tomáš Poštulka.

Cesta za trofejí v Poháru ČMFS (sezona 1994/95)

2. kolo: Uherské Hradiště – Hradec Králové 3:3, na penalty 2:4 (branky Hradce: Holub, Jukl, Šmarda)
3. kolo: Znojmo – Hradec 0:1 (branka Hradce: Lokvenc)
4. kolo: Hradec – Slavia Praha 1:0 (branka Hradce: Šmarda z pen.)
Čtvrtfinále: Baník Ostrava – Hradec Králové 0:2 (branky Hradce: Jukl, Černý)
Semifinále: Drnovice – Hradec 1:1, na pokutové kopy 3:4 (branka Hradce: Urban)

FINÁLE
Viktoria Žižkov – Hradec Králové 0:0, na pokutové kopy 1:3 (Bílkovu střelu Poštulka vyrazil – Šmarda 0:1, Trval Poštulku nepřekonal – Černý 0:2, Kordule 1:2 – Juklovu střelu Pařízek vyrazil, Holota trefil tyč – Kaplan 1:3. (hráno 14. června 1995 v Praze na Strahově).

Žižkov: Pařízek – Notin – Kordule, Gabriel – Petrouš, Poborský (66. Majoroš, 112. Kožlej), Bílek, Holota, Mlejnský – Jančula, Trval.
Hradec: Vahala (118. T. Poštulka) – Urban – Vrábel, Urbánek (84. Ptáček) – Ulich, Hynek, Jukl, Šmarda, Černý – Kincl, Mašek (90. Kaplan).

Vzpomínka: Jak drzý mladík Holub o finále na Strahově přišelV kádru byl, v památném pohárovém finále na Strahově proti Viktorii Žižkov ale překvapivě neseděl ani na lavičce. Tehdy devatenáctiletý mladíček Radim Holub se totiž nepohodl s trenérem Petrem Pálkou.

„Byl jsem mladej a blbej. Pan Pálka měl svoje vyvolené, párkrát jsem mu něco odsek a on mě na to finále nevzal. V předcházejících pohárových duelech jsem jinak s týmem jezdil. Dneska bych se zachoval jinak. Držel bych hubu,“ zavzpomínal Holub s úsměvem.

TOMÁŠ POŠTULKABývalý skvělý brankář se narodil 2. února 1974. Za národní mužstvo nastoupil sedmkrát, se Spartou Praha získal šest mistrovských titulů, zahrál si i Ligu mistrů. Třikrát vybojoval národní pohár (jednou s Hradcem Králové). V první lize oblékal dresy Dukly Praha, Hradce Králové, Sparty Praha, Teplic a Plzně.

Je členem Klubu ligových brankářů, celkem vychytal 109 čistých kont a v historickém pořadí mu patří patnáctá příčka. Mimo jiné je také synem Jana Poštulky, který v Hradci Králové dělal v sezoně 1990/91 asistenta Jaroslavu Dočkalovi.