Od začátku listopadu mu už táhne na sedmý křížek. Svůj život Alois Špičák z Bučovic zasvětil učitelskému povolání a sportu, zejména fotbalu. „Jako učitel jsem možná měl ve výchově fotbalistů trochu výhodu, ale bez toho sportovního srdíčka tohle prostě dělat nemůžete,“ upozorňuje na základní podmínku pro úspěšné trénování.
Obě dráhy zakončil téměř současně. Před třemi roky. A nebylo to jednoduché rozhodování.
„Věk nelze zastavit, každý musí jednou skončit. V důchodovém věku jsem ještě učil další čtyři roky a myslím si, že nastal ten správný čas. Co se týče fotbalu, přeci jenom po třiatřiceti letech nepřetržitého trénování jsem se cítil již unavený. Ale také upřímně říkám, že jsem už neviděl takový zápal a zaujetí u kluků, což se odráželo v účasti na trénincích, v přípravě a v přístupu k utkání. Člověk, když dělá tyto věci tak dlouho, tak na něho dolehne pocit nostalgie. Ničeho nelituji, byly to krásné roky ve škole i na fotbalových trávnících,“ ohlíží se za uplynulými léty.
Zůstaňme u fotbalu. Radostí s ním prožil za ta dlouhá léta požehnaně. Asi největší spolu se svým trenérským kolegou Jaroslavem Pernicou v polovině devadesátých let, kdy dorostenecká družstva Bučovic postoupila z okresního přeboru do Moravskoslezské ligy. Na šestitisícové městečko úctyhodný výsledek. Přitom cestu do ligové společnosti zahájili o základů, vítězstvím v okresním přeboru. A dnes je skoro neuvěřitelné, že základ staršího i mladšího týmu byl z Bučovic a okolí.
„Dala se dohromady skvělá parta lidí, která se deset dvanáct let točila kolem žákovského a dorosteneckého fotbalu. Doktor Sokola, inženýr Tiray, pánové Hanák, Zachrla, Kunčar, Pospíchal, Malý a řada dalších obětavých rodičů. Doufám, že se na mě nebudou zlobit, že je osobně neuvádím. Z toho opravdu výborného období těžil bučovický fotbal hodně let. Nejdál z tohoto kádru do dotáhl Tomáš Janotka, který kopal první ligu za Sigmu Olomouc a dnes tam pracuje jako trenér,“ oceňuje.
V těch letech táhl dorostenecký fotbal v Bučovicích fanoušky skoro víc než muži. Špičák připomíná třeba zápasy s Kyjovem nebo Ratíškovicemi, kdy na v Bučovicích přišlo na stadionek za náměstím kolem čtyř set diváků.
„Těch světlých zážitků bylo nespočet, od nesmírného pocitu štěstí po zklamání z porážek. Těžko vybírat. Jeden zápas si vybavuji. Bylo to poslední kolo a hráli jsme o postup z krajského přeboru do divize. K jistotě postupu jsme v Ivančicích museli naplno bodovat. Vítězný gól jsme vstřelili asi 88. minutě, ohromná radost a neskutečná euforie,“ prožívá si ji i s odstupem času.
Trend stagnace mládežnického fotbalu se, bohužel, nevyhnul ani Bučovicím. Dorostenecký tým se vůbec nepodařilo udržet, v soutěžích má klub jen starší žáky, starší a mladší přípravku.
„Že již druhým rokem není v Bučovicích dorost je smutné, ale zdaleka to nejsou jen Bučovice. Je prostě jiná doba, je tu fenomén počítačů, možnost jiných aktivit. Za více než čtyřicet let výuky tělesné výchovy odpovědně říkám, a určitě neřeknu nic nového, že celková fyzická zdatnost dětí je slabší. Viděl jsem, jak stále více přibývá žáků, kteří neudělají výmyk na hrazdě po ramena, nevyšplhají na laně, jaké problémy mnozí mají udělat obyčejný kotoul, že se jim zkrátka moc sportovat nechce. Výběr je velice úzký,“ zalituje.
Přitom materiální podmínky by pro mládež měly být současné době mnohem lepší, než když s trénováním začínal. Řadu věci může svým následovníkům závidět, což ale odmítá a sám zdůrazňuje, že jen v materiálu a v zázemí to u mládeže není.
„Obecně trenérům nelze nic závidět, je to odpovědný a časově velmi náročný proces. Domnívám se, že dříve jsme měli větší výběr, že byly u kluků větší zápal a zaujatost. Už jen skutečnost, že z vesnic, a nejen tam, mizí mládežnický fotbal, znamená pro trenéry v podstatě pracovat s každým, i když třeba docházka na tréninky či zápasy není nic moc. Mnohdy jim práci znepříjemňují nekritičtí rodiče,“ vybírá zřejmě jen nejpalčivější problémy.
Už se o tom tak často nemluví, ale mělo by to tak být. Říkalo se, že nejlepší trenéři musí jít k mládeži. Za ta léta o tomto „sloganu“ ví svoje. Příliš často zůstával jen na papíře. A lze polemizovat i o tom co, to vlastně znamená „nejlepší trenér“, jaké vlastnosti by měl mít především…
„Jak to vidím já, tak pokud se budeme bavit o mládeži ve velkých klubech, tak tam určitě jsou vzdělaní a kvalifikovaní trenéři. Ale pokud budeme brát mládežnické kluby v nižších soutěžích, tam vidím velký problém. V oddílech jsou mnohdy rádi, že to někdo vůbec dělá. Trenér musí být pro práci zapálený, odpovědný, musí jít příkladem, měřit všem stejným metrem, být přísný, kamarádský, určitě dobrý psycholog,“ uzavírá své zamyšlení.
V bučovickém klubu Alois Špičák prošel vlastně všemi funkcemi a činnostmi, mimo předsedy. Delší dobu pracoval v komisi mládeže Okresního fotbalového svazu Vyškov. Zaslouženě dostal nejvyšší fotbalové vyznamenání Cenu Dr. Václava Jíry a město ocenilo jeho zásluhy uvedením do sportovní Síně slávy Bučovic.