Přestože už ve dvou a půl letech cestou z lulelčské školky domů do Nemojan spolu se svým otcem zásadně běhával, závodit, jako jeho starší bratr, se mu moc nechtělo. Kdykoliv se však postavil na start běžeckého závodu, obvykle s nadhledem vyhrál.

Jenže běh mu nic nedával. Nejraději se s kamarády potuloval po lesích, kde nevědomky neustále zdokonaloval svoji pohybovou všestrannost.
Jeho život se však znenadání zcela proměnil, když jednou nakoukl mezi své vrstevníky z drnovické fotbalové přípravky.

Svoji zarputilost zaměřil na fotbalové tréninky a denně mu od svých šesti let věnoval obrovské množství času. K tomu ještě po večerech po návratu z tréninku zdokonaloval svoji kopací techniku při střelbě na fotbalovou bránu postavenou před domem, v němž žil.

V Drnovicích poprvé okusil, jak chutná fotbalový úspěch. Se svými spoluhráči už od žákovských kategorií postupoval každoročně do vyšších soutěží a v dorostu zakotvil ve druhé nejvyšší soutěži.

První zlom u Smutného nastal, když jej trenér Jarůšek v šestnácti letech zařadil do přípravy drnovického „A“ mužstva. „Trénink ve společnosti ligových hráčů mi v tomto věku dal nejvíc. Naučil jsem se za toho půl roku před prvním pádem Drnovic z ligy víc, než za celá předchozí léta fotbalového tréninku v mládežnických kategoriích,“ říká fotbalista.


Bohužel přišel pád Drnovic až do třetí ligy a nemojanský fotbalista ještě jako dorostenec odešel hrát mezi muže divizní Lipové, aby po půl roce naskočil na trávník ve Vyškově.

Tam se mu nadmíru dařilo. „Dokonce jsem vstřelil v jednom zápase i čtyři góly. Byla to skvělá doba ve výborné vyškovské partě,“ vzpomíná.
Mezitím Drnovice pod vedením trenéra Mazury postoupily zpět do první ligy. Drnovický kouč na talentovaného mladíka nezapomněl a povolal jej na jaře roku 2005 zpět do ligového kádru mužů. „Šel jsem tam s představou, že bych si alespoň jednou nesmírně rád zahrál ligu. Ale trenér Mazura mi dával důvěru a tak jsem nastoupil na jaře ve třinácti zápasech a v Liberci jsem dokonce vstřelil svůj první ligový gól,“ vzpomíná hráč.


Zároveň s kariérou v českých soutěžích také plnil svoje reprezentační povinnosti. Od svých čtrnácti let prošel všemi mládežnickými reprezentacemi a dokonce v roce 2005 byl zařazen do širšího výběru nově se tvořící jednadvacítky.

Jenže Drnovice z existenčních důvodů opustily první ligu a Roman se stěhoval do 1.FC Brno.

Trenér Kotrba byl ze skvěle kondičně připraveného hráče zpočátku nadšen, ale příležitost hrát první ligu mu nedal. Smutný odehrál sezónu za „B“ tým v druhé lize, naskočil v jednom zápase už opět pod trenérem Mazurou i za áčko, ale větší možnost hrát nedostal. Díky tomu vypadl i z reprezentačního kádru jednadvacetiletých.

„Byl jsem připraven jít třeba i do brány. Ale vše bylo marné, v Brně mě hrát nepustili,“ nevzpomíná se mu dobře na těžké období v moravské metropoli.

Sezonu 2006 – 2007 strávil na hostování v Dostě Bystrc, kde se mu v druhé lize podařilo odehrát většinu zápasů v základním kádru .
Po sezoně, jež skončila pádem Bystrce, se vrátil do ligového kádru 1.FC Brno. Opět však neúspěšně. Na rozdíl od většiny ostatních hráčů nedostal pod trenérem Uličným větší příležitost a letos v lednu odešel na hostování do druholigového Fulneku.

„Doufám, že konečně budu hrát a pak se určitě prosadím,“ tvrdí nesmlouvavý bojovník, který do hry dává celé své srdce.
Nejen fotbalem je ale živ Roman Smutný. Pamatuje i na budoucnost a již třetím rokem studuje na Masarykově univerzitě v Brně. I tímto dokazuje, že má svůj pohled na život v hlavě dokonale srovnaný.