„Tam to je on,“ ukazoval směrem k modernímu přízemnímu domku: „No ale vidíte, že už je to celé přestavěné a už to ani nepatří naší rodině. Ale ve Vrakuni pořád bydlí moje dvě sestry,“ upozornil někdejší robustní hrot brněnské Zbrojovky.

V roce 1970 s ní postoupil do první ligy, čímž začala její nejslavnější éra. Titul s ní bohužel neslavil, protože od roku 1975 ho začínala provázet zranění a v létě 1977 na rok odešel do druholigové Příbrami. Do mistrovského týmu se pak vrátil už jako asistent trenér Josefa Masopusta.

Po otázce, kdy naposledy hrál ve své rodné obci zápas přišla dlouhá pauza s lovením v paměti…

Tatran Rousínov, vítěz mezinárodního Superpoháru.
Po krajském poháru vyhráli fotbalisté Rousínova i Superpohár. V Bratislavě

„To nevím, ale může to být i víc než padesát let. Naše první hřiště ale bylo někde jinde. Projeli jsme kolem toho, tam teď stojí velké sídliště. Tady, když jsem byl kluk, byla jen louka, kam místní chodili pást husy a krávy. My kluci jsme tady čutali bez branek. Ty dělala naše trička. Tady jsem hrál už jako dorostenec a v šestnácti mě ostaršili do mužů a pak jsem šel velmi rychle do Slovanu Bratislava. My jsme si tu sami postavili kabiny. No kabiny? Byla to taková boudečka, baráček se dvěma místnostmi. Jedna a pro hosty, jedna pro domácí, nic víc. A jak říkám, každý kluk to tady musel odmakat. A naposledy jsem tu hrál na černo za dorost. To, když jsem neměl zápas ve Slovanu a byl jsem tu u rodičů,“ oživuje vzpomínky.

Ze Slovanu Fero zamířil do Tatranu Prešov, pak do Zbrojovky a kariéru zakončil tím rokem v Příbrami. V první lize odehrál 139 utkání a nastřílel 39 gólů. V Příbrami nastoupil ve všech třiceti zápasech a skóroval jedenáctkrát. Z postu středního útočníka se už ve Zbrojovce přesunul do středu zálohy. Na brněnské období samozřejmě vzpomíná velice rád, ale o tom už bylo popsáno kilometry papíru…

„V Prešově jsem stihl začátek éry pověstného prešovského betonu. Vypadalo to tak, že jsme hráli s devíti obránci a já vpředu. Stříleli na mě zezadu balóny a já jsem to musel obíhat. To byla fakt dřina. Největší, co jsem kdy a kde ve fotbale zažil. Říkalo se prešovský beton, ale nejvíc zabetonovaný jsem po zápasech byl já. Tehdy jsme s tím hrávali ve středu tabulky a jednou byli i šestí místa. Později s tím uhráli i třetí flek,“ přidává vzpomínky.

Vladimír Kristýn a Juraj Jánošík. Foto: ŠK Vrakuňa
Juraj Jánošík oceňuje vztahy Bratislava-Brno: Superpohár není jen o fotbale

V květnu oslavil pětasedmdesáté narozeniny. Už v kolébce vznikla přezdívka Fero, jak to chtěli rodiče. Tedy Františka. Jenže zdejší farář si prý rád přihnul, a když vyplňoval křestní list jméno zapomněl. Tak tam napsal Ludovít podle tatínka. Nikdo s tím pak už nic nedělal. Dnes ve Vrakuni by klidně mohl být čestným občanem. Kdekdo mu tady podával ruku, chtěl si s ním popovídat. Potkal několik kamarádů i bývalých spoluhráčů.

„Do ligy to od nás dotáhli, myslím ještě dva nebo tři kluci. Talentů tu bylo dost. Třeba tamten (ukazuje), Laďa Grešner. On to tenkrát byl takový malý Beckenbauer. Moc toho nenaběhal, ale hodně technický s přesnou přihrávkou a vždycky s hlavou vzhůru. Vždycky byl tam, kde měl být. Výborný fotbalista, ten tady nad námi všemi vynikal. A když jsem odešel do Slovanu a pak dál, pořád se o moji kariéru zajímal,“ cení si trvalého kamarádství.

Za jeho přestup do Slovanu prý Vrakuňa dostala patnáct balónů. To tehdy bylo něco pro klub z nejnižší soutěže. Poslední období ale je ve znamení jeho velkého vzestupu. Postupně se ŠK z okresu vypracoval až do krajského přeboru a od nového ročníku se na bývalé vrakuňské pastevecké louce bude hrát třetí liga.

„Neuvěřitelné a když si uvědomím, že začali od nejnižší soutěže. A podívej, co je tu dnes. Pěkný sportovní komplex i s tribunkou. Starají se o to perfektně, mají mládež. Moc jim přeju, aby se jim ve třetí nejvyšší slovenské soutěži dařilo,“ podporuje své následovníky Mikloš.