S kolika vyškovskými divizními vítězi jste měl co dočinění?

Vašek Novotný, Lukáš Lahodný, Michal Jeřábek, Martin Žoček, Filda Novotný, Tomáš Hradil, Dominik Urbančok a Tomáš Vrána, který tady byl v žácích, pak byl v Olomouci a teď je tady zase zpět. Kolik to je? Osm jmen. Kluci, které jsem měl tu možnost trénovat delší či kratší dobu v žácích a dorostu, anebo se s nimi fotbalově nějak potkat. Myslím, že prokázali, že k Vyškovu mají nějaký vztah.

Jak dlouho to tady kroutíte vy sám?

Ve Vyškově jsem sedmý rok, tedy co tady funguje mládež, na této úrovni. Hrál jsem tu divizi, ale i nižší soutěž v Dědicích. Pak jsem trénoval různě, třeba i mládež v Sigmě Olomouc, odkud jsem se zase vrátil do Vyškova.

Pamatujete si, že by A mužstvo někdy ve vaší předchozí éře mohlo myslet na postup do ligy?

Myslím, že jednou jsme skončili čtvrtí a docela dobře jsme konkurovali špičkovým týmům. Ale postup jako priorita, nebo i reálná šance, to tu nebylo nikdy. Spíš jsem tady zažil dva roky, kdy jsme měli po podzimu třeba jedenáct bodů a zachraňovali jsme se.

Můžete popsat svůj pocit, když jste po zápase s Bystřicí nad Pernštejnem sledoval oslavující hráče?

Pocit mokra, polili mě šampaňským. Ale vážně. Já jsem jim to ze srdce přál. Já jsem měl na postupy štěstí. Zažil jsem je možná desetkrát, a kdybych měl udělat nějakou posloupnost, tak to bylo z okresního přeboru, naposledy teď s béčkem, až po první ligu. Některé ty stupínky přišly i dvakrát. Asi v tomto směru patřím mezi ty šťastné nebo vyvolené.

Bilance trenérských postupů asi tak bohatá nebude.

Ano, tohle je vlastně můj první trenérský postup. Ale snad do této kategorie můžu zařadit mistrovský titul, který jsem získal s devatenáctkou Sigmy Olomouc. To je něco.

Mají ty postupy něco společného?

Každý postup je především o hráčích, ti to odehrávají na hřišti. Trenér nebo asistent samozřejmě také mají svoji roli, ale víceméně je o tom přesvědčit hráče, aby za takovou metou chtěli jít, o tom, že na to mají schopnosti i dovednosti. Bez toho to nejde.Asistent trenéra fotbalistů MFK Vyškov Machálka a ikona vyškovského fotbalu Valdemar Horváth.

Ve které fázi divize jste začal věřit, že ji můžete vyhrát?

Já bych to vystihl trochu jinak. Já už jsem byl rád, že nám tak dobře vyšel podzim, což byl takový dobrý předpoklad k výbornému umístění. Takže věřit jsem začal už v podstatě v zimě, v níž jsme tvrdě makali a měli solidní výsledky v přípravných utkáních. Hlavně jsme podávali dobré výkony. Všichni, co nás viděli hrát, rozhodčí, trenéři nebo i soupeřovi fandové, nás brali jako největšího favorita divize.

Ale to přece platilo i v podzimních mistrovských utkáních.

Jistě, viděli jsme, že je to nadějné, ale nechtěli jsme si to nějak připouštět. Ale když jste první po polovině soutěže a máte tak dlouhou sérii bez porážky, tak přece nemůžete říkat, že nechcete být první, že chcete skončit třeba do třetího místa. I když přímo o postupu jsme se nebavili, divizi jsme vyhrát chtěli. Neřešili jsme, co by bylo potom.

A už se to ví?

Já myslím, že konkrétní a jednoznačné rozhodnutí ještě nepadlo, ale všichni cítíme, že moravskoslezskou ligu chceme hrát. Ale není to jen o tom, že to chceme hrát my. Že bychom postup chtěli postavit před vedení, jako že my jsme to vyhráli a vy se teď snažte. Myslím, že to musí být společné dílo více lidí. I když ono jich zase tak moc není. I když to vypadá, že klub je mohutný, těmi počty družstev od mládeže po A muže. Ale na tu konkrétní práci to je spíš málo lidí.

Před sezonou přestálo hrát několik zkušených hráčů, Schindler, Voral, Kropáček, koneckonců i vy jste oznámil konec aktivní kariéry. Kde se v tak mladém mužstvu vzala ta síla konkurovat mnohem zkušenějším soupeřům? Když nepočítáme brankáře Kollára, tak v poli zůstali jen dva zkušenější hráči – Hodinář a Koláček.

Do půlky podzimu nám Jarda Schindler ještě pomáhal, ale zranil se v Líšni. Ale já fotbalový tým nerozděluji na staré a mladé. Každý hráč má nějaké svoje vlastnosti, které dá, anebo nedá ve prospěch kolektivu. Myslím si, že tohle je právě úloha trenéra, aby to dobře namíchal, a to se Miloši Machálkovi podařilo. Přišli sem kluci, kteří neremcají, i když jsou nějaké problémy, kteří se opravdu soustředili jen na hru. Kteří chtějí něco dokázat.

Takže Machálkův podíl na postupu vidíte jako rozhodující?

Už jsem o tom hovořil, že fotbal se hraje na hřišti, ale samozřejmě jeho podíl je veliký. Jednak přivedl kluky, jak jsem řekl, kteří chtěli bojovat za Vyškov. Nebo další výtečný tah. V zimě přesvědčil Míšu Kollára a Wernera Ličku (rozuměj Martina, pozn. red.), kteří byli odložení v béčku, že když na sobě budou pracovat, tak na divizi mají a že mužstvu můžou pomoct. A oni do toho pak opravdu šli. Ve fotbale je vždycky potřeba takový ten mix. Toho mládí, starší a střední generace. Nebo mix toho, aby hráči přijali určitou roli a své schopnosti dali ve prospěch týmu. To je alfa a omega kolektivních sportů. Zásadní věc.

Vy jste uznávanou vyškovskou fotbalovou osobností. Cítil jste tuto pozici i vedle poměrně autoritativního Machálka? Měl jste třeba nějaké konkrétní úkoly, které byly ty vaše, tedy plně ve vaší kompetenci?

Hlavní odpovědnost má hlavní trenér, to není nic nového. Ale my jsme opravdu všechny věci konzultovali. Já jsem rád, že jsem od něho dostal, jak se ptáte, i ten osobní prostor. Tak, jak je Miloš silný v některých věcech, tak si myslím, že on mě odhadl v tom, co můžu mužstvu dát já. Ať už v organizaci tréninků, nebo i taktice způsobu hry. Určitě jsem měl množnost se na tom podílet. Já jsem s nimi víc zadobře.

Tedy jeden zlý a jeden hodný?

Až tak vyhrocené to samozřejmě není, ale i přímo na hřišti mezi hráči to tak bývá. Někdo musí být hodný a někdo zase ten tvrdší, jako starší hráči. Miloš to všechno držel a já jsem to spíš nějak odlehčoval. Takže v tomto směru byly naše role jakoby rozdělené. Ale cíl byl stejný. A pozor! Nesmíme zapomenout i na Jardu Hejného, který jako vedoucí mužstva působil ještě jinak než my dva. On má cit pro jednání s lidmi, ví kdy to na střídačce je potřeba nějak zklidnit, někam usměrnit. Zvláště, když jsme všichni cítili, že cíl je tak blízko a zároveň, že to nebude tak jednoduché.

Byly chvíle, kdy vám to cukalo s nohama, a měl jste chuť vlétnout na hřiště?

Cukání v nohou určitě bylo, ale že by mě to lákalo na hřiště, to už opravdu ne. Musíme být v realitě. Každý by měl mít odhad svých možností. Já už jsem z tohoto fotbalu vypadl. Musím být spokojený s tím, že jsem si dobře zahrál za béčko, a užil jsem si postup do I. B třídy. A snad jsem se na něm i nějak podílel. Za áčko už určitě hrát nebudu.

Ale třeba v Rosicích, kde se prohrálo, by se vaše zkušenosti přece hodily?

Tak ta porážka mě hodně mrzela, protože to byl zápas, kdy si to naši hráči mohli užít, ale nezvládli jsme to. Já bych to asi nezměnil.

Pojďme k tomu, co mužstvo čeká nyní.

Takže nejprve k tomu, co bylo. Tedy dva týdny intenzivních oslav. V pondělí jsme měli společné závěrečné posezení. Probrali jsme individuální tréninkové plány pro dovolenkové období a s vedením klubu jsme probrali možnosti nějakého doplnění kádru. Přípravu na novou sezonu začneme 14. července. Letní přípravné období je samozřejmě krátké. Musíme je plně využít.

Souhlasíte s názorem, že výkonnostní rozdíl mez divizí a MSFL je obrovský?

Nevím, jestli je obrovský, ale určitě významný je. Je rozdíl hrát s mužstvy z MSFL vyrovnaně přípravné zápasy a pak naskočit do dlouhodobé mistrovské soutěže. Já to mohu porovnat, protože jsem působil v Sigmě Olomouc a měli jsme farmy Uničov a Zábřeh. A tam odcházeli profesionálně připravení fotbalisté, kteří se z nějakých důvodů nechytili v první lize. Prostě kvalita. Nebo v HFK Olomouc. V době, kdy jsem tam působil, fungoval klub na profesionální bázi a ještě i v MSFL měl rozpočet kolem dvaceti miliónů korun. To je úplně někde jinde. Jistě, jiné kluby MSFL tak zajištěné nejsou, je to silně individuální nebo regionální záležitost, ale i pro nás teď musí cesta vést přes doplnění o trochu vyšší hráčskou kvalitu.

Jména v hledáčku a počty určitě neprozradíte.

Na to je brzo, ale obecně to žádné tajemství není. Přece chodíte na fotbal. Asi bude potřeba každou řadu doplnit o kvalitního zkušenějšího fotbalistu.