Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Už v jednadvaceti letech patří k déle sloužícím členům týmu. S roční přestávkou, kdy to zkoušel v krajském přeboru v Moravské Slavii Brno, hraje za mateřský klub prakticky od šestnácti let.

„Možná už od patnácti, fakt tak spatra to nevím. V té Morendě mně to moc nevyšlo. Byl to první rok covidu, takže se odehrála jen půlka sezony a mně se do toho navíc zapletla nějaká zranění. Takže jsem dal jeden nebo dva góly za nějakých sedm zápasů. Nic moc,“ přiznává.

Po návratu na „rodný“ trávník se covidová situace na něm, nebo přesněji kobeřickému týmu, podepsala ještě víc. Soutěže byly zrušeny, když pobývalo na druhém místě. Za rok se na tohle umístění navázat nepodařilo. Kobeřičtí přezimovali v sestupových vodách, na 13. místě nasbírali jen třináct bodů. Ani jaro nezačalo bůhvíjak. Tři shodné porážky 2:3. Ale pak v deseti zápasech odešli bez bodů už jen dvakrát. Jednou se Švancarovými Vilémovicemi, jako všichni ostatní…

„Na podzim nás hodně limitovala zranění, fakt moc kluků s něčím laborovalo. Snad ani jeden zápas jsme nehráli ve stejné sestavě.

Teď přes zimu se trošku potrénovalo, a přestože přípravné zápasy nebyly nic moc, tak už po prvním mistráku jsme tušili, že to nemusí být špatné. A po druhém to bylo jasné. Prohráli jsme s mančafty z čela tabulky, Podolím a Rájcem. Ale vůbec nás nepřehrávali, přesvědčili jsme se, že i s těmi nejlepšími můžeme hrát rovnocenné zápasy. A pak jsme opravdu začali bodovat. Ano, možná to spíše bylo takové odbojované, ale tu záchranu jsme si určitě zasloužili,“ prakticky Svoboda zhodnotil celý soutěžní ročník.

Záchrana přišla dvě kola před koncem a Kobeřičtí pak na vydařené jaro, kdy uhráli osmnáct bodů, nasadili bombónek v podobě pětky Lelekovicím na jejich hřišti.

„Já si myslím, že velkou roli hrálo to, že už jsme zachránění. Sám na sobě jsem to cítil a bylo to vidět i na ostatních klucích. Říkali jsme si, že je to vlastně první zápas na jaře, který můžeme odehrát v klidu a můžeme si ho užít. Nakonec to tak taky bylo. Žádný stres, žádný tlak a dopadlo to dobře,“ vrátil se ještě k poslednímu zápasu sezony.

V ní se s osmnácti góly stal nejlepším střelcem mužstva. Přitom, jak říká, stále ještě není vyloženě hrotovým hráčem.

„Nastupuju podle toho, jak se slezeme, protože pořád ještě bývá hodně zraněných. Takže třeba v těch Lelekovicích jsem začal jako podhrot a teprve po zranění spoluhráče jsem se vysunul dopředu. A byly z toho ty čtyři góly,“ upozorňuje s tím, že taxa kabiny za hattrick prý je „nějaké pětikilčo“.

„Naštěstí tuhle kasu mám částečně pod pod kontrolou, (úsměv) takže nějaké větší „sankce“ nehrozí. No, ale je možné, že mně kluci na ukončené budou chtít pumpnout za ten gól navíc. A já to velmi rád dám,“ ujistil kobeřický ostrostřelec.