První míč do sítě týmu z Vysočiny poslal na už v desáté minutě Milan Lutonský, rodák z Rybníčka. Druhý pohotově po skrumáži doklepl deset minut před koncem Michal Jeřábek, který za velkým fotbalem vyrazil z Dražovic. V zápase, kdy se převážně bránila, Líšeň vyhrála 2:0.

„Vstup do zápasu se nám povedl, ale pak se Jihlava dostala do hry a byli jsme horším týmem. Proč se to stalo, to si moc nedovedu vysvětlit, ale to nám určitě vytkne trenér. Oni dobře kombinovali, přečíslovali nás v prostředku a jednoduše se dostávali na naší půlku. Ale nějak jsme to vzadu zvládli a ubojovali. Nedostali jsme gól a máme tři body, takže to je pozitivní,“ říkal střelec vítězného gólu Lutonský bezprostředně po zápase pro televizní kameru.

Jeho kariéra je daleko pestřejší než Jeřábkova. Fotbalové základy získával na drnovickém trávníku a od starších žáků pak v brněnské Zbrojovce. V jejích barvách si vybojoval reprezentační dresy v kategoriích do šestnácti, devatenácti a dvaceti let. A hlavně si mezi roky 2012 až 2018 připsal 140 prvoligových startů. Do Líšně se dostal po nepříliš vydařené štaci v Jablonci, kde to chtěl zkusit po sestupu Zbrojovky z první ligy, a po dvouročním hostování v Prostějově.

„V létě mně vypršela smlouva s Jabloncem a musel jsem řešit, co dál. Prostějov mně nabídl zůstat, ale já jsem chtěl zkusit něco v první lize nebo i v zahraniční. Byl jsem na testech v Polsku. Mělo to být do druhé nejvyšší soutěže, ale nakonec z toho sešlo. Do toho přišla nabídka z Líšně, která měla zájem. Rozhodl jsem se na ni kývnout. Měli jsme s manželkou už vyhlédnuté bydlení v Bučovicích a odtud je Líšeń opravdu jako za humny. Což bylo rozhodující,“ sdělil důvody svého návratu do Brna, byť do jiné městské části.

V klubu má klasickou profesionání smlouvu do léta příštího roku. Musel si zvykat na jiný režim dne. V Prostějově bývaly tréninky normálně ráno a převážně dopoledne. V Líšni chodí někteří hráči do práce, takže se trénuje až odpoledne.

„Jinačí zásadní rozdíly ve fungování klubů v podstatě nejsou. Možná takové to klasické fotbalové zázemí bylo komplexnější v Prostějově a dá se trochu souhlasit, když to v Líšni někteří stále nazývají takovým rodinným klubem. Ano, podmínky jsou trochu skromnější, ale že by to byl úplně extra velký rozdíl, to určitě ne. A navíc to v Líšni jde každým rokem nahoru,“ ubezpečil Lutonský.

Po fotbalové stránce platí jeho poslední věta dvojnásob. Líšeňstí suverénně vyvracejí platnost tvrzení, že pro postupujícího bývá druhý rok ve vyšší soutěži mnohem těžší, až kritický. A samozřejmě i předsezonní odhady řady odborníků, že se letos budou horko těžko zachraňovat. Pod vedením nového trenéra Milana Valachoviče tým trochu pozměnil svoji herní tvář. Ubylo sice vstřelených gólů, ale díky preciznější defenzívě také divokých výsledků a inkasovaných branek. Bezesporu na tom má podíl i Lutonského práce na levém kraji obrané čtveřice, i když on sám sebe hodnotit nechce.

„To nechávám na trenérech. Já těžko mohu vybírat, co mně třeba hrubě nevyšlo, nebo co se podařilo. Cítím to tak, že když jsem přišel do rozběhnuté sezony, bylo potřeba se dostat do tempa a hlavně seznámit se s novým týmem a celkovým prostředím. Takže herně to asi nebylo nic moc. Teď na jaře je to o něčem jiném. Ve čtyřech zápasech jsem z obrany dal dva góly. Ale vždycky se ten hodnotící pocit odvíjí od toho, jak ten který zápas dopadne. Tím, že vyhráváme a v jsme v tabulce nahoře, tak je to dobré a spokojenost převládá. Doufám, že to bude pokračovat, že budeme sbírat body dál. I když zápasy budou náročné, jako třeba ten s Jihlavou, kdy jsme tahali za kratší konec,“ konstatoval místo rozboru výsledků a vlastních výkonů.

Do Bučovic se Lutonští přestěhovali v prosinci. Do Rybníčka se vracívají k rodičům, i když teď je to vládními vyhláškami prakticky vyloučené. V nyní rozšířeném volném čase Milan s manželkou provozují firmičku se sportovním oblečením. Jak říká, jsou to zatím jen taková „zadní vrátka“, protože cíle vrátit se na první scénu českého fotbalu se rozhodně nezřekl.

„Mojí hlavní pracovní náplní je fotbal. To podnikání je spíš taková forma drobného přivýdělku nebo východisko, kdyby se, nedej bože, něco nepříjemného přihodilo a nemohl bych hrát. Není to žádný velký úvazek, jaký třeba mají někteří mí spoluhráči. Já stále věřím, že mám šanci vrátit se do první ligy nebo sehnat slušné angažmá v zahraničí. Je mně sedmadvacet let, takže proč ne?! Možná v pětatřiceti by člověk už přemýšlel jinak, teď si myslím, že mám kus fotbalového života před sebou, takže bych se fotbalem chtěl ještě nějaký čas živit,“ naznačil Lutonský své sportovní plány.