Výběr sportu, kterému se bude věnovat, má co dělat s jeho rodným zázemím. „Jsem kluk z vesnice,“ hrdě hlásí. Všestrannost mu tak chybět rozhodně nemůže. „Tam musí každý projít všemi sporty, které se zde hrají, protože to ani jinak nejde. Ale fotbal vždy vede. Když se sejde pár kluků s míčem, pokaždé si to, ať už na hřišti, nebo na nějakém malém plácku, rozdají,“ vzpomíná. Přesto stačilo jen málo a místo fotbalu hrál také oblíbený stolní tenis. „Byl jsem v tom docela dobrý, velká zábava.
Jenže upřímně řečeno, fotbal je fotbal, tomu se prostě nedá odolat,“ přiznává.

Kulatý nesmysl ho ale okouzlil nejvíce. Už jako malý kluk mu propadl v jeho rodišti Němčicích nad Hanou na Prostějovsku. O tom, že by mu chyběl nějaký sportovní všestranný základ tak nemůže být řeč a předpoklady pro velkou kopanou mu tak chybět nemohly.

Přestože svou proslulost si vysloužil svými perfektními výkony v obraně, s touto herní pozicí nezačínal. „Každý chce na začátku dávat branky. Takže i já jsem jako mnoho jiných kluků začínal samozřejmě v útoku a chtěl zakončovat,“ objasňuje Hodinář.

Nečekaný obrat o sto osmdesát stupňů ale přišel záhy, po jeho prvních klubových přestupech. Z jeho milovaných Němčic přestoupil do žákovského mužstva Prostějova, kde se ale příliš neohřál a zamířil do Olomouce. „V Sigmě mě trenéři postavili už v dorostu do obrany.

Zdůvodnili to tím, že jsem uměl kopat oběma nohama, což je nutná podmínka dobrého stopera. Zpočátku se mi to zdálo jako divná změna, ale už mi to zůstalo natrvalo a já už neprotestoval,“ připomíná Hodinář.

Velká a pro něho největší ligová štace: Drnovice. Tamní klub si jej vyhlédl v roce 1999. Brzy se usídlil v kádru, v nejvyšší české soutěži odehrál deset zápasů. Pak byl v nastalé krizové situaci Drnovic převeden do Příbrami, ale už po roce směřoval zpět, když se drnovický klub prozatímně stabilizoval. Ačkoli zažil v tehdy nejmenší prvoligové vesnici lepší i horší časy. „V Drnovicích jsem hrál rád, byla tam skvělá parta výborných fotbalistů, cítil jsem se fakt skvěle,“ vypovídá Hodinář. S povzdechem pak dodává svůj komentář k pádu klubu. „Škoda těch obrovských problémů ve fungování toho všeho. Musím uznat, že jsme na to dopláceli naprosto všichni, diváky nevyjímaje.“

Navzdory tomu všemu z podle jeho slov pro něj domácího týmu neodešel a vydržel až do smutného konce v podobě ukončení činnosti před dvěma lety. Stejně jako někteří jeho spoluhráči se pak nechal nalákat vyškovským Rostexem. S partou mladých a nadějných fotbalistů drží tým pevně na nohou a pomýšlí třeba i na postup do vyšší soutěže.

Samozřejmě i on ví, že kopaná není na celý život, a proto se po ukončeném gymnáziu připravuje na studium na vysoké škole ekonomické v Olomouci, kde v současné době žije i s manželkou Stanislavou, s níž se v loňském roce oženil. „Sport je mým největším koníčkem, ať se hraje cokoliv kdekoliv, jsem ochoten se do každé sportovní činnosti zapojit a s plným nasazením se tam vyřádit, jako když jsem byl malý kluk,“ tvrdí poctivý dělník fotbalového trávníku, David Hodinář.

Zdeněk Smutný