Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Fotbalista Edvard Lasota patřil dlouhé roky k oporám našich prvoligových týmů, připsal si i patnáct startů v české reprezentaci. Nyní působí jako manažer mládežnické kopané ve Vyškově a zjišťuje, že vysilující fotbalové boje na trávníku nejsou ničím v porovnání s povoláním fotbalového funkcionáře.

Před právě uplynulou sezónou převzal Vyškov všechny mládežnické celky Drnovic. Jak hodnotíte první rok?
Po fotbalové stránce se odvážím tvrdit, že naše mužstva působila vynikajícím způsobem. Start soutěží poznamenalo to, že po zprávách o konci drnovického fotbalu odtud hráči houfně utíkali a samozřejmě ti nejlepší zmizeli nejdříve. Zůstalo nám tak jen torzo původních týmů, přesto jsme do soutěží přihlásili všech čtrnáct družstev s dvěma sty padesáti hráči. A nakonec se nám podařilo s vypětím všech sil se všude udržet a nesestoupit, navíc béčko starších žáků vybojovalo postup.

Jak moc to bylo náročné?
Velmi. Musím smeknout hlavně před dorostenci. Svaz nám slíbil přidělení sportovního centra mládeže a dotace půl milionu. Měli jsme tedy povinnost přihlásit čtyři dorostenecké týmy. Jenže jejich kádry se plní velmi těžko a tak jsme na dvě mužstva měli devatenáct hráčů. Ti hráli druhou ligu i přebor, soboty i neděle, ke konci sezóny už takřka při tak náročném programu nemohli chodit, přesto soutěže zachránili.

Jenže centrum mládeže vám fotbalový svaz nakonec nepřidělil…
Ano. To byla rána pod pás od předsedy Pavla Mokrého a zároveň začátek všech našich problémů, které se táhly celou sezónou a doposud nejsou vyřešené.

O jakých problémech mluvíte?
O problémech s penězi. Slíbeného půl milionu korun pro mládež by sezonu krásně zabezpečilo. S penězi jsme počítali do té míry, že jsme město žádali jen o poměrně nízkou dotaci. Jenže jsme je nedostali a tak jsme v situaci, kdy trenéři nedostali osm měsíců zaplaceno a spousta jich odchází. Zvláště citelný je odchod šéftrenéra Waldemara Horvátha, jediného, kdo má trenérskou A licenci a může trénovat druhou ligu. A pomoci jsme se nedočkali ani od vedení města. Žádali jsme o půjčku necelého milionu korun, ale naši zastánci byli přehlasováni. Jedním z argumentů odpůrců bylo i to, že jsme původně žádali mnohem míň. Nepřízeň města pak odrazuje i naše případné sponzory.

Takže za problémy vyškovského fotbalu samotný klub nemůže?
To jsem neřekl. Udělali jsme chyby, neměli jsme tolik věřit funkcionářům svazu. Převzetí drnovické mládeže se nakonec ukázalo jako příliš velké sousto. Fotbal se tu dělá spíše na venkovské úrovni a to není dlouhodobě udržitelné. Plánujeme založení občanského sdružení, v jehož radě by seděli zástupci klubu, sponzorů i města. Ale bez půjčky od radních to nepůjde. Teď to spíš vypadá, že tu fotbal zanikne.

Skutečně je to tak zlé?
Ano, bez peněz nebudou trenéři, nezaplatíme pronájem tréninkových ploch a v tak nejistém prostředí nevydrží ani hráči. Na jednání máme už jen několik dní. Zastupitelé by si měli uvědomit, že když skončíme, přijde dvě stě padesát dětí o náplň volného času. A někteří zřejmě budou svoji energii ventilovat v různých pochybných partičkách. Stále doufám, že si lidé v zastupitelstvu uvědomí, že sport je pro děti lepší než poflakování po ulicích a pomůžou nám tu fotbal zachránit.

Na závěr se nemohu nezeptat, jak to vypadá s vaší hráčskou kariérou. Definitivně skončila?
Doufám, že ne. Hlava by stále chtěla hrát, zbytek těla však moc nesouhlasí a pronásledují mě zranění a zdravotní problémy. Přesto doufám, že se ještě v dresu některého z týmů z nižších soutěží v pár utkáních na trávníku objevím.