Ve Vilémovicích přitom prožil velmi úspěšný ročník. Jak osobní, tak týmový, kdy blanenský celek postoupil do I. A třídy. „Hodně mě přemlouvali, abych zůstal. Dokonce i finančně, musím to přiznat, slibovali mi nějakou tu kačku. Ale u mě to teď není o penězích, chci svůj život opravdu věnovat rodině,“ vypráví Švancara.

Zatímco jeho bývalí spoluhráči okusí vyšší soutěž, brněnský rodák bude i nadále postrachem obran v I. B třídě, ve které se Střelice pohybují. „Se Střelicemi jsem v kontaktu už dva roky, znám se tam s nějakými hráči i vedením klubu. Domluvili jsme se, že to půjdu zkusit. V Říčanech už si možná buduju i zázemí na důchod. (směje se) Ale člověk nikdy neví, kam ho vítr ještě zavane,“ hodnotí Švancara.

Fotbalisté Tatranu Bohunice pokračují v Mol Cupu.
Cenná výhra pro divizního novice. Bohunice si v poháru poradily s Blanskem

Zároveň však přiznává, že o svém dalším aktivním pokračování ve fotbale musel dlouze přemýšlet. „Hrál jsem teď ve Vilémovicích s takovými hráči jako jsou Patrik Siegl nebo Tomáš Polách a kamkoli jsme přijeli, tak jsme pro nikoho nebyly nějaké osobnosti, na které se rádi podívají. Naopak jsme byly za dost nenáviděné osoby, na které se od první minuty sprostě nadává. A když s sebou často beru tátu a syna, tak ani nevím, co mě vlastně čeká teď. Trochu s tím bojuju a přemýšlím, jestli má smysl dál nastupovat do mistrovských zápasů,“ popisuje.

Prozatím však přeci jen zvítězila jeho dlouhodobá láska k fotbalu. „Mám v sobě emoce, vždy chci vyhrát. A fotbal mám pořád rád, věřím, že se Střelicemi budeme v tabulce někde nahoře. Je to spíš i o tom, že se pořád cítím mladý, a dokud jsem zdravý, tak chci někde hrát,“ nastiňuje autor devětapadesáti prvoligových branek.

Kromě aktivního fotbalu se Švancara už delší dobu zúčastňuje i různých charitativních a exhibičních utkání za starou gardu. A jen tak s tím nehodlá přestat. „Hrajeme okolo padesáti zápasů za rok, to nám dává docela zabrat. I když je samozřejmě krásné, když vedle mě nastupuje Tonda Panenka, Láďa Vízek, Patrik Berger nebo Karel Poborský. Hodně si to užívám,“ lebedí si.

V uplynulém ročníku ale bývalý hráč Zbrojovky, pražské Slavie nebo Slovácka dokázal, že do starého železa ještě určitě nepatří. Za Vilémovice zaznamenal dvaadvacet branek, přidal i pětatřicet asistencí. „Svoje jsem si odvedl, měl jsem skvělé spoluhráče. Naštěstí tolerovali moje fotbalové zákony, že se opravdu nikdy nevracím bránit. Jsem prostě lenoch, ale kompenzuju to tím, že dělám vše možné pro ofenzivu. Povedlo se postoupit a já k tomu pomohl zajímavými čísly, tak jsem rád, že jsem jim to takhle oplatil,“ rekapituluje Švancara.

Hroši Brno vedou po třech zápasech semifinálové série nad Tempem Praha 2:1.
Praha zaostává, brněnští Hroši a Draci směřují k baseballovému finále

Přitom to při zápasech často neměl vůbec jednoduché. „Furt jsem byl osobně bráněný, střídali se na mě, vždy jsem od nich dostal nakopáno. Ale mám prostě rád čísla a snažím se držet pořekadla, že za každým jsou nějaké výsledky. Když vidím, kolik jsme měl gólů a asistencí, tak za mnou teď určitě byly. Člověk je rád, že kurňa skoro v pětačtyřiceti letech ještě pořád zlobí ty dvacetileté kluky,“ směje se kanonýr.

I po změně dresu plánuje, že se občas na zápasy Vilémovic bude jezdit dívat. S už bývalými spoluhráči se rozloučil jak jinak než na hřišti. „Bral jsem jako rozlučku nedávný turnaj O pohár Ládi Vízka. Přijeli jsme tam s Vilémovicemi a hráli s výběry Ládi Vízka, Vládi Šmicera a Tomáše Řepky. Dorazili za námi i fanoušci a nakonec jsme ten turnaj celý vyhráli, tak to považuju za takové hezké sbohem,“ doplňuje Švancara.